3.část
Smrt
Kdyby jste ji viděli, asi by jste se rozplakali taky, vlastně byla jako reklama na neštěstí, silně by to pohnulo i s tím největším necitou. Kůň šel jen krokem, na zemi byli popadané větve a tak jen velmi opatrně našlapoval. Kate se pohroužila do vlastních myšlenek, už byli dávno za lesem a blížili se k rozsáhlé rovině. Celé dny jen seděla v sedle a stále stejná krajina ji uspávala, aniž by se podařilo Kate vzdorovat. Koně nemusela nijak pobízet, prostě šel stále stejným směrem, ať už bylo Slunce na východu, nebo západě, Nody byl prostě zvyklý na dlouhé tůry a proto nijak netrpěla jeho kopyta a nohy. Na Kate celou dobu doléhala samota a cítila se úplně ztracená, přeci jen byla v tak rozlehlé plošině zarostlé travou téměř sama. Během každého dne se nejméně třikrát zastavili, aby se najedli a alespoň trochu si odpočinuli ve stínu některého vzácně rostoucího stromu, kde ulevili ztuhlým tělům. I když Kate putovala sama v pustině jen asi 8 dnů, připadalo jí to jako věčnost, občas se sama přistihla, jak si nahlas mluví sama se sebou, i když je pravda, že se již dlouho tak dobře a dlouho nevyspala. Sice se jí zdály stále ošklivé sny o smrti, vypálených vesnicích, mrtvých dětech, oběšencích a hlavně o Johnovi ; postupně bledly. Navíc když spala v sedle, měla vždy nesmírně ztuhlý krk a záda. Dunha, Julia a George Sternholn. To byl název města, do kterého Kate právě pomalu vstoupila. Město bylo vyznačené na mapě malým černým bodem, u kterého bylo napsáno ozdobným písmem velké S. Okolo Sternholnu tekla menší říčka nazvaná Hos, která byla na mapce zakreslena tenkou modrou čárkou a onačena písmenkem H. Za Sternholnem se rozprostíraly 3 vesničky a pak konečně obrovské území elfů. Snídaně a poslední část cesty. Světlo. Otevřela oči a proudilo jí do nich světlo. Raději je honem zase zavřela a vyškrábala se z vyhřáté postele na nohy. Promnula si oči slepené spánkem, něco si pro sebe zamumlala a šla do koupelničky. Vykonala raní potřebu, umyla si ruce i obličej, osušila se a pak si pomalu začala balit věci zpět do své cestovní tašky. Oblékla si pohodlné tmavé kalhoty a bílé tričko s krátkým rukávem. Venku bylo dnes opravdu jarní počasí, slunce svítilo a foukal jen trošku vítr, jak stačila už zběžně zjistit při balení věcí do tašky. Prohrábla si letmo prsty své dlouhé vlnité vlasy, ještě jednou prošla obě dvě místnosti, jestli si náhodou ještě něco nezapomněla a konečně odemkla pokoj. Do pravé ruky vzala těžkou tašku, pomalu se doploužila na chodbu a zamknula za sebou dveře. Byla připravena na další dlouhou cestu. Vyspala se tak skvěle, jako snad ještě nikdy ve svém životě. Nikdo ji nebudil, ležela na měkké posteli, v teple a navíc to krásně vonělo. Modrý les Proplétali se mezi obrovskými kmeny starých listnatých stromů, zakopávali o jejich dlouhé kořeny a svazky zelených lián plazících se po vlhké půdě lesa. mezi listy a větvemi starých vysokých stromů pronikaly občas teplé sluneční paprsky a dopadaly na všude rostoucí zeleň- kapradiny, ostružiníky a maliníky a další stovky druhů převážně zelených bylin. Mezi stromy se tu a tam proplétal malý úzký bublající potůček. Kate je mlčky přeskakovala a snažila se držet směr do středu elfího lesa. Dunha stále koukal mezi stromy svýma zelenýma očima a pokoušel se vidět i něco víc, než tam vlastně bylo. Každou chvíli měl pocit, že už vidí elfí městečko a srdce se mu hned rychleji rozbušilo, ale mýlil se. Rukama odstrkoval svazky visících lián z cesty, pln očekávání, stále pokračující hlouběji do lesa. Cestou k Elfům viděli v lese neuvěřitelné množství překrásných zvířat a čím hlouběji do elfího lesa postupovali, tím byla zvířata mystičtější a magičtější. Nejprve viděli jen obyčejná lesní zvířata, jako jeleny, daňky, divočáky a podobně. Tehdy Dunha pustil svého koně, aby si šel svou cestou, jako Nody. Směrem hlouběji do kouzelného lesa se ale všechno měnilo a oni z dálky pozorovali překrásné světlé jednorožce, okřídlené bílé pegasy a menší modře zbarvené okřídlené šupinaté dráčky. Byli naprosto uchváceni, ještě nikdy nic podobného neviděli. Ani se jim o tom nezdálo. Stále postupovali dál, hlouběji a snad jen zázrakem udržovali správný směr cesty do elfího města a nezůstali do smrti bloudit. Sál byl osvětlen množstvím mohutných honosných lustrů visících ze stropu, dřevěné stěny pokrývaly obrazy několika panovníků a především elfího lesa. Kate si hned všimla, že na jednom vyobrazení královny Inwë má na krku pověšenou právě elfí slzu. Podlahu pokrývalo dřevo, ale naprosto dokonale rovně, naproti velkým těžkým dveřím, kde právě stála Kate a její malý přítel Dunha, se táhla volná ulička mezi stoly, na jejímž konci stál mohutný trůn rostlý z větví stromu. Právě na něm seděla elfka- královna v překrásných šatech. Okolo uličky se táhly dlouhé dřevěné stoly ,postavené do několika řad, zaplněné ovocem a kalichy s nějakou ovocnou šťávou, po obou delších stranách stolů byly obsazené židle elfy, kteří právě s všemožným šuškáním koukaly na Kate a Dunhu. Královna se na návštěvníky udiveně zadívala, pak zvedla svoji drobnou hladkou ruku s hezky ostříhanými nehty z opěradla a velmi jemně jim pokynula, aby přistoupili k ní blíž. Dunha udělal několik drobných kroků do uličky vytvořené mezi stoly a uklonil se Inwë tak hluboko, že se fousy dotýkal dřevěné podlahy, Kate k němu doklopýtala a podle jeho vzoru se také uklonila až k zemi. Zatímco měla Kate skloněnou hlavu uslyšela zašustění látky královniných šatů, Inwë vstala z trůnu a šla velmi pomalu k nim, Kate si hned všimla, že je elfka bosá, ale moc se tomu nedivila, také měla občas pocit, že ji boty jen omezují. Všechno okolo nich ožilo, začala tiše hrát hudba a byl slyšet tichý hovor.
Les. Při tom slově někomu v mysli naskočí obrázek mechů plných chutných hub, příjemná vůně a sluneční paprsky procházející listy dubů.
Jinému naskočí husí kůže. Spousta stromů, šero, zima a Vy nevíte co, nebo kdo na Vás číhá za příštím stromem, nebo houštím. Vybavují se mu hrůzné obrazy z horrorů běžících v televizi- medvědi a vlci trhající svoji oběť na kusy a podobné výjevy. Ale co jsou vlci proti tak ohavným bestiím, jako jsou skřeti? Téměř nic! Ten les byl špatný, tmavý a plný skřetů. Příliš špatná kombinace.
Kate zvedla oči vzhůru a začala křičet z plných plic. Nikdy nic takového neviděla. Zatímco ona řvala, John nemarnil čas a vytáhl z pochvy svůj "dlouhý meč". Možná se jí to jen zdálo, ale na okamžik měla pocit, že se meč černě zaleskl, ale přísahat by na to nemohla. I když ani John v životě nic podobného neviděl, ani neslyšel, pocítil náhle, že musí Kate ochránit za každou cenu, nezáleželo mu na nějakém amuletu pro elfy, ani na nějaké královně, pro něj byla důležitá jen Kate. Bohužel zaplatil tou nejvyšší možnou cenu-svůj život.
Johny seskočil z koně a snažil se vyhýbat desítkám šípů letících z nebe. Kate také seskočila z Matrixe a běžela se schovat, několik skřetů Johna napadlo a on se jim docela ubránil. Stále kontroloval kde je Kate a jak je na tom, teď už byla schovaná za velkým kamenem. Najednou je uviděl.
Čtyři skřeti se potichu zezadu blížili k neozbrojené Kate. Jeden měl obrovskou sekeru a zbylí tři dlouhé meče. Kate byla daleko!
I když John se dvěma skřety právě bojoval, zároveň musel i dávat pozor na letící šípy, našel v sobě dost síly a rozběhl se po cestě za ní. Křičel a ona se podívala za sebe, taky začala křičet. Natáhla před sebe ruce ve snaze bránit se, ještě u ní nebyli, ale blížili se dost rychle.
Shora létaly šípy( některé dokonce zapálené) a Johny běžel mezi nimi s křikem, i když věděl moc dobře, že se všem vyhnout nedokáže, ale jedinou jeho starostí bylo, aby zachránil Kate před skřety.
První šíp se mu zaryl do ramene levé ruky, John byl přesto docela rád, protože bojoval pravou rukou, takže ho to nějak neomezilo i když to pekelně bolelo. Blížil se k nim, stihne to!
Další šíp se mu zavrtal do nohy a prošel skrz lýtko, John zařval bolestí, ale běžel dál, nohu měl jako v jednom ohni. Ještě zrychlil i s prostřelenou nohou, skřeti už byli skoro u ní a hrozivě se chechtali, ale asi ho ještě ani nezaregistrovali. Měl šanci je překvapit a z prostřeleného ramene a lýtka by se možná "vylízal".
Johny vyskočil na kámen u kterého se choulila Kate, odrazil se a když byl ve vzduchu, zasáhl ho další černý šíp, tentokrát ale do břicha, prošel skrz a jeho špička trčela Johnovi z těla. Tentokrát zakřičel o poznání bolestivěji a hlasitěji. Jednomu skřetovi usekl hlavu a zbylé tři probodl svým mečem a pak se v bolestech skácel k zemi nejprve na kolena a pak spadl na bok.
Kate, která vše pozorovala, trvalo to jen několik desítek vteřin, vyskočila z úkrytu a klekla si k Johnovi. Tedy spíš padla na kolena. Bylo jí jedno, že ji mohl také zasáhnout šíp, nevnímala nic, než sebe a jeho. Chytila Johna za studenou ruku, na jejíž dlani nahmatala rýhu po ráně z večera, kdy se snažil kluzkým dřevem rozdělat oheň ; druhou rukou ho obrátila tváří k sobě. Plakal. Tváře měl zmáčené slzami, ale plakal bolestí, neměl strach. Kate už plakala taky, sklouzla pohledem na předek jeho košile, ten byl celý zmáčený krví a z břicha mu trčela špička šípu. Chtěla ten šíp zlomit, vytáhnout, zastavit krvácení, zachránit Johna, ale on ji jemně chytil za ruku a mlčky zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Věděl moc dobře, že by to stejně nijak nepomohlo. Kate se rozplakala ještě víc a on ji mlčky hladil po špinavé ruce. Pustila se ho a oběma rukama ho jemně chytila za tvář trochu zkřivenou bolestí. Oba věděli, že John umírá a to bylo nejhorší.
,,Johny!" Kate plakala, chtěla mu něco říct, ale nemohla nějak přemoct vzlyky, několikrát polkla a promluvila i když stále ještě s velkou námahou, tak moc se o něj bála a nechtěla, aby umřel v její náruči. Cítila své slzy, které ji v potůčcích stékaly po obou tvářích.
,,Bude to dobré, nic to není miláčku, koukej na mě Johne. Nenechávej mě tu prosím. Miluju tě Johny. Drž se. Johny? Johne !" skoro křičela a snažila se utřít si ramenem slzy, aby na něj alespoň trochu viděla.
Otevřel oči, měl takový zvláštní zastřený pohled, který se Kate ani trochu nelíbil, vlastně už ji skoro neviděl, navíc nechtěl vidět jak Kate pláče, trhalo mu to srdce. Nesměl to vzdát tak lehce.
,,Nezapomeň. Ne- nesmíš na mě.." odmlčel se, pokusil se zhluboka nadechnout a dost ošklivě zakašlal, z rány mu při zakašlání vyteklo ještě víc krve, než předtím. Znovu se na ni zadíval, i když viděl jen bílý obrys postavy a její tváře, která se nad ním skláněla. Pokračoval, musel jí říct to, co měl na srdci: ,,Miluju tě. Pořád.." začal šeptat, v jeho bledém obličeji se mu odrážela bolest, neměl už moc síly, ani času. Krev mu stékala po hubeném břichu, kapala do zeleného mechu a máčela ho do ruda. Košile už byla příliš nasáklá čerstvou krví, než aby stíhala další krev příjmat. Z břicha mu stále trčela černá špička šípu a na jejím kovovém hrotu se odráželo okolí, jako v zrcadle.
,,Pssst Johny. Musíš se šetřit. Neumřeš , všechno bude fajn, uvidíš. Koukej na mě. Tady jsem!" říkala mu tiše do ucha, ze kterého již začala také téct krev a kapat do půdy pod ním.
,,Mu- musíš to zvládnout. Musíš tam tam jít. Mu-musíš jí to dát. Dej po- pozor na sebe. Já...Miluju t-.". John zavřel oči a Kate si v tu hroznou chvíli uvědomila, že se mu nezvedá hrudník, že už nedýchá. Zatřepala s ním. Oči zůstaly zavřené a z rány na břiše dál tekla čerstvá rudá krev, ale nějak míň. Hrudník se mu nezvedal a John se vůbec nehýbal.
,,Johne? Johne! Johny! Pane Bože! Johne....."
Opatrně si ho položila do klína a jeho tvář si položila na hrudník a kývala se s ním dopředu a dozadu. Jako když v náručí chováte batole. Hrozně naříkala, celá sebou škubala v návalech bezmocného pláče a stále dokola tiše říkala jeho jméno, jakoby mu to snad mohlo nějak vrátit život. V duchu prosila boha, aby jí pomohl a především navrátil Johnovi život.
Něco takového ještě nezažila, pocit takové bezmoci a prázdnoty. Žil, dýchal a v další chvíli už nedýchal, byl mrtvý a umřel jí v náruči a už se to nedalo vzít zpět, umřel s probodnutým břichem na tomhle hnusném místě. To neměl.
Můžu za to, že umřel. Jsem špatný člověk, mohla jsem ho varovat, ale já se zbaběle schovávám někde za kámen, tohle si nikdy neodpustím, taky chci umřít. Johne vrať se! Nadechni se a bud zdravý, ať je tohle všechno jen noční můra a já se teď probudím, prosím. Bože, pokud jsi, dej mu druhou šanci a vdechni mu život, udělám naprosto cokoli, jen ať není John mrtvý...
Kolébala ho v náruči dopředu a dozadu, nevnímala nic okolo sebe, protože byla v obrovském šoku a nějak ji v tu stresující chvíli nedocházelo, že všude okolo ní je zlo. Konečně zvedla červené uplakané oči, byla v tom odporném zlém lese, skřeti s jejich hnusným obličejem se k ní blížili, ale to jí bylo jedno. Znovu koukla na Johnův bílý obličej a pohladila ho třesoucí se rukou po tváři, pak ho naposledy políbila na bílé studené popraskané rty a znovu se hrozně rozplakala.
Byli stále blíž, slézali po skále dolů a blížili se k ní, Kate už přestala brečet, protože ji už od pláče bolelo břicho a už jí ani netekly slzy, protože se neměly kde brát. Najednou ji přemohl vztek, hrozný vztek na všechny ty bestie, na ty, které stály už úplně u ní a ona se na ně podívala rudýma očima plnýma zloby a pak začala křičet. Křičela na ně z plných plic, nebyl to křik, jakým křičíte když máte strach, ale křičela vzteky a zároveň žalem.
Kolem plál rudý oheň zapálený hořícími šípy, nebe bylo zbarvené do černa a všude vládlo bezvětří. Kate křičela, bolelo ji břicho, plíce přímo křičely na protest, ale ona nechtěla přestat. Rozhodla se umřít, už nemohla dál, velmi pomalu si pravou rukou nahmatala na prsou amulet, přejela po něm prsty, pak ho vyndala zpod košile a natáhla ho před svůj rudý uplakaný obličej.
,,Vemte si ho a táhněte vy zrůdy! Zabijte mě a běžte!" křičela na ně jako smyslů zbavená se zarudlýma očima.
Jeden z nich pozvedl svou těžkou sekeru nad hlavu a zlostně zařval. Ostatní skřeti ihned souhlasně zamručeli a někteří dokonce vycenili svoje odporné černé špičaté zuby.
Skřet se sekerou se napřáhl, ale pak si Kate všimla, jak se mu jeho rudé krví podlité oči najedou rozšířily.
Kate nechápala co se děje, jen před sebou dál držela "elfí slzu" ve snaze se ubránit. Pak se začalo dít něco zvláštního, všechno se odehrálo hrozně rychle, trvalo to jen několik desítek vteřin. Tím odporným místem plným skřetů, ohňů, stromů a skal se rozlilo ostře bílé světlo, které vše pohltilo. Chvíli trvalo, než si Kate uvědomila odkud se světlo bere, že vychází z elfího amuletu. Zdálo se jí, že jako by z dálky slyšela pomalou, klidnou hudbu, která zněla jako hra na harfu. Skřeti začali šílet, otočili se a rychle mizeli ve skalních otvorech, jejich bubny utichly a ozývalo se jen naříkání skřetů, jakmile zmizel i poslední skřet v jeskyni, světlo z "elfí slzy" zhaslo, hudba utichla a Kate tu zůstala opět téměř sama s tělem svého chlapce v náruči. Jakmile se podívala na teď už nerovnou cestu mezi stromy, pokrytou vrstvou šípů a krve; všimla si, že také jeden z jejich koní je mrtvý. Nejprve nemohla rozeznat, který z nich to vlastně je, ale ten který tam jen tak ležel byl Matrix. Její jediný přítel, její věrný kůň. Ztratila dnes, už téměř vše co šlo.
Co dál? Co si tu počnu sama v lese? Nezvládnu to.
Znovu se podívala na koně ležícího na cestě a zjistila, že se mu nezvedá břicho, takže nedýchá. Pak pohnula prsty a ucítila studenou kůži svého milého, pohladila ho po tváři a její slzy kapaly na Johnův obličej.
Opravdu umřel. Nedýchal, nebilo mu srdce, prostě mřel. Už ani krev z té ošklivé rány na břiše netekla. Johny byl mrtvý a nešlo to vzít zpět. A co dál? Budu sama.
Hnědé vlnité vlasy měla rozcuchané a plné jehličí, hlíny a mechu. Nebesky modré oči byli teď opuchlé od pláče, zarudlé a chyběla jim taková ta jiskra štěstí, vlastně spíš jen tupě zíraly před sebe. Přes tvář se jí táhly dlouhé tlusté šmouhy od hlíny a trávy. Ruce svíraly tělo mrtvého člověka zmáčeného krví a slzami, člověka probodnutého šípy, celého od bláta, člověka do kterého byla zamilovaná. Za nehty měla špínu a ruce taky špinavé od bláta a krve. Seděla v mechu, skrčená a plakala. Ano plakala, i elfové mohou plakat.
Elfí slzu ukryla zpět pod košili a rozhlédla se znovu kolem sebe. Okolo ní se povalovalo několik mrtvých skřetů bez hlavy, nebo s rozpáraným břichem, musela se hodně ovládat, aby nevstala a nezačala do zohavených těl těch zrůd kopat, dokud by všechen ten vztek a bolest nezmizel.
Konečně k ní přišel Nody- Johnův kůň ; několikrát do ní strčil protáhlou hlavou, dokud se na něj nepodívala. Opatrně si vzala Johnův dlouhý meč a pak se snažila dostat Johna do sedla, ale nakonec se spokojila s tím, že ho přehodila přes koňský hřbet. Pak ze svého mrtvého koně sebrala svoji tašku a naskočila na Nodyho. Pobídla ho ke cvalu.
Přes velké slzy, které se jí opět vehnaly do očí, téměř neviděla ; přidržovala Johnyho na koňském hřbetě a občas se vyhýbala velkým větvím, které ji chtěli šlehnout do uplakaného obličeje. Ani cesta z lesa ven nebyla snadná, protože po ní stříleli další skřeti, slyšela vytí vlků a divokých psů, kteří se ji snažili najít. Slyšela jejich přibližující se vytí, které bylo stále blíž a dokonce jeden z vlků se jí postavil do cesty, byl to obrovský černý vlk s tmavýma očima žíznícíma po čerstvé krvy, hnán temnotou a pánem zla, s vyceněnými špičatými zuby a silnýma pevnýma nohama. Začel výhružně vrčet a zaujal postoj, připraven skočit, jakmile jeho oběť udělá ještě několik kroků směrem k němu, aby měl lepší doskok, ale Nody se nenechal vystrašit a velmi prudce se rozběhl z cestičky v pravo a tím zuřícího vlka obalamutil, ale přesto běsnící bestie zkusila svoje štěstí a skočila po nich. Jediné co však chytil, byla možná jen větší zuřivost z neúspěchu, několikrát dlouze zavyl a pokusil se je dohnat, ale nepodařilo se mu to, naštěstí. Les postupně řídl a proudilo do něj čím dál, tím víc světla, které působilo alespoň o trošku víc uklidňujícím dojmem. 
Dlouhé planiny a samota
Kate pohřbila Johna již před třemi dny na velmi krásném místě, co bylo poblíž toho lesa pod vysoký rostlý javor. Bylo to místo na slunci s krásně zelenou trávou a květinami, zřejmě tu tekla pod povrchem voda a zavlažovala tak kořeny rostlin. Kate velmi opatrně položila Johnyho z koňského hřbetu do trávy a pak začala hloubit díru nožem. Věřte mi, že to nebyla žádná hračka, potila se u toho jako kůň a příšerně ji bolelo celé tělo. I když byla pravda, že srdce jí bolelo stokrát víc. Když byla jáma dost hluboká, Kate na dno položila otcův plášť, pak do něj zabalila Johna, hodila tam jednu překrásnou květinu, která rostla u stromu a pak hrob zasypala odházenou hlínou. Věřte, že se u toho hodně naplakala. Byla stále ještě trochu dítě, kterému byl svěřen příliš těžký úkol, asi jako když řeknete, aby vám dítě předškolního věku sečetlo tři trojmístná čísla dohromady, pokud není geniální, tak nemá šanci to zvládnout.
Na hrob potom položila několik bílých kamenů a vytvořila obrázek slzy. Kameny jsou tam stále a nic s nimi nedokázalo pohnout i když hlína už zarostla vysokou zelenou trávou, ale kameny stále bílé jako křída a vytvářejí stejný obrazec.
Opatrně poklekla vedle hrobu, sklonila hlavu k trávě a začala šeptat taková zvláštní slova, který sama nikdy předtím neslyšela, ale najednou ji vyvstaly v hlavě a ona přesně věděla co znamenají. Dost zvláštní.
,,Órenya linda cenwelyo. Ava aista. Melinye le. Melmë cuilenyo. Meldanya tenn' enomentielva. Órenya nainuva tenn' encenuva le." šeptala a slova ji klouzala po jazyku, jakoby je znala od jak živa. Když domluvila, nechala spadnout několik svých slz do hlíny a teprve poté vstala. Lehce si oprášila kolena od hlíny a trávy a podívala se na modrou oblohu. Přivřela oči a chvíli tak jen nehybně stála, čerpala energii a vnímala každý zvuk a vůni přírody, zároveň i zhluboka dýchala a nechala si lehkým vánkem cuchat vlasy.
Poté přistoupila k Nodymu, vytáhla z tašky na jeho zádi mapu a prohlížela si ji, přemýšlela kde je a kudy se přesně dát. Jakmile měla dost nastudovanou cestu, poplácala Nodyho po krku, lehce na něj vyskočila a krokem se vydali dál.
Teď klusala po rozsáhlé plošině porostlé trávou a občas nějakým menším stromem. Už dlouho se necítila tak opuštěná. Vysoko nad její hlavou létali ptáci a k ní občas dolehl jejich křik. Před ní se rozprostírala jen trávou porostlá plošina a v dáli byla zase jen tráva, přitom seděla na koni už několik dlouhých hodinu a vypadalo to, jako by rovina neměla hranice a už vůbec konec kde . Bylo to tak trochu k pláči, Kate už to chtěla mít všechno za sebou. Sama putovala už tři dny a v noci toho moc nenaspala, protože se probouzela z ošklivých snů s rozbušeným srdcem jako o závod a s pocitem vyprahlosti v ústech. Po probuzení z ošklivých snů plných smrti, se jí nikdy nepodařilo znovu usnout a proto si vždy sbalila věci a vydala se na další cestu. Připadalo jí to všechno jako sen trvající celou věčnost, ze kterého by se probudila a byla by doma ve svém pokoji. Možná že ji matka mlátila, ale raději by se nechala tyranizovat, než vidět Johnyho umírat a teď trčet v nějaké pustině téměř bez vody.
Když cestujete sami je to o dost nebezpečnější a náročnější na psychiku, než když jste ještě alespoň s jednou milou osobou. Za prvé vás může kdokoli napadnou a témeř vždy v přesile, protože jste sami, navíc vám nemá kdo krýt záda v případě přepadení. Já osobně bych nechtěla sama cestovat ani za nic. A ani Kate se to příliš nezamlouvalo.
Za druhé se i cítíte o dost bezpečněji a jistěji, když je vedle vás někdo známý, navíc si ani nemáte s kým popovídat když jste sami. A co teprve, když nevíte kudy dál? Nebo jinak poradit? Chybí vám někdo na koho se dá spolehnout.
Sama velmi dobře poznala, že měl její otec zase pravdu, protože svět se změnil. I v té pustině to bylo znát: zvířata byla vyhladovělá a brutálně na sebe útočila, za tmy se všude ozývaly zvláštní děsivé zvuky a celkově se stmívalo velmi brzy na to, že byl začátek jara. Několikrát jí nad hlavou prolétl šupinatý drak z hor, který v tomto koutu země neměl co dělat. Musela si vždy co nejrychleji lehnout na zem a zůstat nehnutě ležet, aby ji z té výšky nespatřil, jinak by s ní byl konec. Naštěstí si jejího koně nikdy nevšímal, podle jejího názoru to byl vyslanec temného pána, který měl za úkol ji najít, když zbytek jeho posluhovačů selhal. Měla jistotu, že pán zla ví, že amulet všeho dobra- Elfí slzu- má ona a proto se ocitala v hrozném nebezpečí a nemohla nikomu a ničemu věřit.
Svět byl zlý, odjakživa to tak bylo, ale teď bylo to dobro, které dřív převládalo, potlačeno a nadvládu nad světem získalo zlo a temnota.
A teď po osmi dnech se před ní začalo rýsovat městečko. Kate se úplně rozbušilo srdce a cítila se opět plná energie, svěží a šťastná, měla hroznou chuť vběhnout do prvního hostince, přejíst se k prasknutí, pořádně se umýt a vyspat se zase jednou v měkké voňavé postely. Ale jak už to bývá, nic není tak jednoduché, jako to na první pohled vypadá a jak se blížila k městu, měla stále silnější pocit, že ji někdo sleduje. A měla pravdu. Někdo jí byl v patách a blížil se k ní mílovými kroky. Někdo s nejasným úmyslem.
,,Pojď malej. Neboj se." zašeptala Nodymu do ucha a zavedla jej k ostatním koním do malé stáje hned vedle hostince, která sloužila výhradně pro koně hostů hospody jménem Zelená vrána. Kate ještě nikdy o tvoru nazvaném vrána neslyšela a natož, aby byla zelená, ale jak správně odhadla, vrána je zvíře.
Hostinec byl dvoupatrová budova s dřevěnými okny a dveřmi. Dalším dřevem byla celá obložená, takže už na první pohled působila útulně a příjemně. Vchod směřoval k cestě.
Jakmile otevřela dveře, okamžitě ucítila směs vůní všemožných pokrmů a nápojů, i když převládal zvláštní pach piva. Hostinec byl plný lidí, z každého koutku se ozýval hlasitý bujarý smích. V místnosti bylo okolo dvaceti, možná pětadvaceti stolů u kterých se tísnilo téměř vždy minimálně pět mužů a alespoň jedna žena. Stoly byly pokryty džbány piva, talíři s jídlem a na každém z nich byla pletená ošatka s nakrájeným chlebem.
Nad stoly se vznášel zvláštní mlhavý opar.
Uprostřed obrovské místnosti však stoly nebyly a nacházel se tam menší taneční parket, na kterém právě za zvuků houslí vesele poskakovalo několik dětí okolo šesti let věku a asi dva zamilované páry starších dětí přitisknuté k sobě.
Úplně nalevo místnosti byl pult a za ním dřevěné schody vedoucí do dalšího poschodí.
Mezi stoly kličkovala rázná žena ve středních letech- paní hospodská(Julia). Roznášela džbány lahodného zlatavého moku, voňavá úžasně vypadající jídla a přijímala další objednávky. Musela být prací již velmi unavená, ale přes to všechno se na přítomné hosty stále velmi mile usmívala a tu a tam se na kratičký okamžik zapojila do debaty.
Její muž byl zhruba ve stejném věku jako ona, možná o dva, nebo tři roky starší a vypadal jako pravý hostinský: velká kulatá hlava téměř bez vlasů, stálý upřímný úsměv na buclaté tváři, široká ramena, silná postava a bílá zástěra přes "pivní pupek". Stál opřený rukama o pult a mezi jeho povinnosti patřilo: rozdávat příkazy do kuchyně, hotová jídla pokládat na dřevěný odřený pult, odkud je jeho žena Julia odnášela hostům ; čepovat pivo a nalévat víno do zelených keramických džbánů, odpovídal na dotazy hostů a pokud jste měli zájem přenocovat u Zelené vrány, velmi rád Vám doporučil jeden z krásně vybavených pokojů a dokonce i vynesl zavazadla do schodů- obzvlášť něžnému pohlaví.
Byl to ideální manžel i hostinský, tedy pokud právě nezuřil, což bylo na denním pořádku. George byl prostě kliďas už od prvního pohledu.
Stěny krčmy byly pomalovány zelenými ptáky-vránami. Takže odtud se vzal název hostince-Zelená vrána, teď už to bylo Kate jasné.
Jinak tam bylo vše naprosto perfektní: milý personál, chutná teplá jídla, kvalitní víno a pivo, dostatečné osvětlení, které obstarávalo velké množství většinou zelených svíček; příjemná nerušivá muzika, možnost ubytování a především únosné ceny. To vše by Vám Zelená vrána mohla poskytnout. Byl to bezkonkurenčně nejlepší podnik Stornholnu a majitelé George a Julia na něj byli patřičně pyšní.
Kate se po chvíli váhání rozhodla posadit se k jedinému volnému stolu v místnosti, který se nacházel v pravém zadním rohu obrovské místnosti. Pomalu se proplétala mezi plně obsazenými stoly se skloněnou hlavou až k vyhlédnutému místu. Elfí amulet měla schovaný pod vrstvou oblečení, takže byl v bezpečí. Mlčky se posadila na lavici u stolu a ruce si položila na poškrábanou dřevěnou desku stolu. Hleděla s očima upřenýma na své ruce a palcem pravé ruky přejížděla po povrchu stolu.
Náhle uslyšela jemný ženský hlas, který zněl v tom hlučném prostředí jakoby se jí jen zdál.
,,Slečno? Co máte přání?"
Kate sebou trošku trhla a zvedla oči na usměvavou hostinskou.
,,Prosím?" povytáhla obočí a mile se uculila.
,,Co si dáte? Chcete seznam?" trpělivě se usmála Julia.
,,Oh.."vzdychla Kate ,,Samozřejmě. Moc vám děkuji. Mohu se zeptat, jestli máte ještě nějaké volné pokoje? Ráda bych tu zůstala na noc, velmi se mi tu líbí." usmála se.
,,A samozřejmě se nejprve najím." dodala Kate.
Julia podala Kate seznam jídel a usmála se tím svým příjemným úsměvem.
Kate přelétla očima po seznamu a četla úhledně napsaným rukopisem nabídku jídel. Zelená vrána nabízela mnoho druhů pokrmů, ať už rybí, hovězí, vepřové, drůbeží maso, nebo divočinu. Nebo jen obyčejné vařené vejce se slaninou a chlebem. Okamžitě se jí začaly sbíhat sliny a rozhodla se pro hovězí maso s vařenými bramborami, míchané vejce se slaninou a džbánek vody.
,,Pokoj samozřejmě máme. Mimochodem jmenuji se Julia." představila se hostinská a pokračovala.,, Tamhle je můj manžel George, s ním si poté domluvíte vše potřebné, zaplatíte a dostanete od něj klíče. Navíc vám pomůže se zavazadly." ukázala svou silnější rukou směrem na muže opřeného o pult a zazubila se.
,,Jídlo bude za chvíli, prosím o strpení." řekla a v klidu odkráčela k pultu dát manželovi objednávku.
Kate se opět ocitla sama mezi smějícími se hosty. Teď už neskrývala tolik svoji tvář a zvědavě si prohlížela ostatní návštěvníky. Trochu se divila, když u jednoho stolu zahlédla skupinku elfů, kteří si právě povídali s hlavami u sebe a občas se některý z nich uchechtl. Kate je několik chvil zaujatě pozorovala a pak si všimla, jak se otevírají dveře a někdo vchází. Vlastně si ani neuvědomila, proč ji tak náhle příchozí zaujali. Ale nechtěla být příliš nápadná a proto raději sklonila hlavu a zadívala se na své čisté, ale suché ruce a vzdychla. Chvíli nechala své myšlenky volně plynout v hlavě, nasávala vůni piva a čekala na svoje dvě porce jídla a džbán vody. Přemýšlela, co bude dělat dál, jestli dokáže najít královnu elfů a dát jí medailon a především myslela ne to, co asi dělají její milované sestry a matka.
Kate aniž by zvedla oči od svých prstů mlčky přikývla a nenápadně si už ze zvyku zakryla uši svými vlnitými hnědými vlasy. Ani si neuvědomovala že to dělá, byl to prostě reflex.
,,Díky."
Přestože byla velmi zvědavá, kdo že si to k ní přisedl, snažila se to dát co nejméně najevo. Cítila jak jí adrenalin stoupá do žil, musela se alespoň podívat, kdo si to k ní přisedl. Ale ten cizinec ji předběhl a začal mluvit jako první takovým zvláštním mručivým hlasem s divným přízvukem, který Kate ještě nikdy neslyšela.
,,Mé jméno je Dunha třetí. Jak se jmenuješ ty?" na konci druhé věty ani nezvedl hlas, takže to vyznělo spíš jako věta oznamovací, než tázací. Kate měla původně v úmyslu mu zalhat a říct, že se jmenuje třeba Emilie, ale rozmyslela si to, protože tón jeho hlasu prozrazoval pouze dobré úmysly. Stejně si ke mně sedl je proto, že všude jinde už jsou stoly plně obsazené. Vzhlédla a podívala se Dunhovi do tváře. Ztuhla překvapením co vidí. Zamrkala a znovu se na něj pozorně zadívala.
,,Není vám nic slečno? Mám něco na obličeji? Mě se nemusíte bát. Dunha by nikdy ženě ani dívce nijak neublížil. Jak se tedy jmenujete? Vážně nemám nic na obličeji?" usmál se skrz dlouhé hnědorezavé fousy a přejel si suchou velkou rukou po tváři.
,,Já..Jsem Kate. nebojím se vás, to opravdu ne. Promiňte mi ten pohled, všechno na vás je v pořádku. Jen jsem ještě nikdy ve svém životě neviděla.......trpaslíka. Myslím tím na vlastní oči. Promiňte je to nevhodné." rozpačitě se usmála Kate.
,,Pěkné jméno. Ty asi nejsi zdejší co? Neříkám, že já ano, jsem tu poprvé, ale už jsme blízko elfího lesa. Proto tu jsou lidé, elfové i trpaslíci jako jsem já. Vidíš ty elfy támhle u toho stolu? " zeptal se jí Dunha. Kate mlčky přikývla a dál ho pozorovala.
,,Jde na nich vidět, že jsou zdejší a že tu vyrostli. Nechovají se jako praví elfové z toho lesa. Praví elfové dokážou všechno vycítit a tady by se z toho asi zbláznili víš?"
,,Prosím slečno." právě přišla Julia a pokládala před Kate pokrmy, které si před tím vybrala a džbánek vody.
,,A vy si dáte co ó velký? Mimochodem mé jméno je Julia."usmála se na Dunhu.
,,Mé jméno je Dunha. Dám si to co ona, jen s vyjímkou, že místo džbánu vody si dám džbán piva." ukázal na Kate trpaslík a pak na Juliu mrkl a přes své dlouhé fousy se usmál.
,,Samozřejmě, nechte si chutnat. " položila na stůl dřevěnou vidličku a nůž hostinská a oba dva přítomné obdařila tím svým milým a něžným úsměvem.
Kate se okamžitě bez váhání pustila do vynikajícího teplého jídla. Už si představovala vanu plnou teplé vody, ze které stoupá pára a pak čistou voňavou náruč postele s natřepanými polštáři z peří.
,,Mhm. Je to vážně skvělé. Dobrá volba Dunho." zamumlala s plnou pusou míchaných vajíček, takže jí stejně nebylo moc rozumět.
Trpaslík se i přes to usmál a rukama si dál pohrával s koncem svých dlouhých fousů.
Kate nechápala jakto, ale cítila k tomuto trpaslíkovi důvěru. Bylo to zvláštní.
Znám ho jen pár minut, ale je vážně milej a něco v jeho očích...já nevím.
,,Můžu se vás na něco zeptat?"
,,Ano, samozřemě." řekl Dunha, zvedl své hnědé oči na Kate a prsty si stále pohrával se špičkou svých rezavohnědých trošku vlnitých fousů.
,,Proč vám paní Julia řekla ó velký? Nerozumím tomu. Nezlobte se na mě za to prosím."
,,To je v pořádku Katie. Ó velký je naprosto běžné oslovení pro trpaslíka. Je to asi něco podobného, jako když si lidé mezi sebou říkají pane, nebo paní. Je to zdvořilost. Sám jsem se tomu velmi podivil, když jsem to od paní Julie slyšel, ale asi nejsem první, ani poslední trpaslík u Zelené vrány. Velmi mě tím potěšila, zdá se mi jako velmi milá, ale i tak rázná žena. Taková pravá hospodská, nebo hostinská."
Kate na něj celou dobu mlčky koukala a přikyvovala na znamení souhlasu.
,,A že jsem za těch 118 let poznal už lidí, ale nikoho takového jako je ona. To mi věř." dodal trpaslík po krátké odmlce a zazubil se.
Kate už slyšela o dlouhověkosti trpaslíků od svého otce Jamese. Sto osmnáct nebyl ještě téměř žádný věk, Dunhil byl ještě poměrně mladý. Běžně se prý trpaslíci dožívají 350 let a někteří oslaví i 400. Narodí se, normálně rostou a dospívají. I když to slovo rostou by se mělo brát s nadsázkou, protože ti největší z nich mají maximálně sto padesát centimetrů. Když ale dosáhnou běžného věku třiceti let, pak každých dvacet let zestárnou jakoby jen o rok. Pro ni to bylo naprosto nepředstavitelné.
,,Vy jste Lerrnský trpaslík?"
,,Ano to jsem. Ale jak tak na tebe koukám, ty asi nejsi jen obyčejný člověk viď Katie?" řekl zkoumavě a zahleděl se na ni.
,,Cože? O čem to tu mluvíte?" zalhala Kate a pro jistotu si nacpala pusu jídlem. Vajíčka už měla snědená, teď přidala druhé jídlo. Vlasy jí zakrývaly uši a ona se snažila mermomocí přijít na nějakou výmluvu.
Co mu mám tak asi říct? Co když je to posluhovač toho temného pána? Co když mi chce něco udělat a vzít mi pak amulet elfí královny? Co mám dělat?
Kate na něj zvědavě pohlédla a dostala se do jeho mysli. Dunha sebou zacukal.
,,Co to děláš? Ta holka se tě nesmí bát! Ona je tak zvláštní. Co si teď o mě asi myslí? Že jsem zlý? Stejně by mě zajímalo kam se chystá. Třeba jde stejně jako já k elfům. Musím se jí na to nějak opatrně zeptat. Je to vážně zvláštní dívka, ty její oči nejsou lidské. A rozhodně už vůbec né její uši. Není to úplná elfka, ale rozhodně ne úplný člověk. Řekl bych že je tak ze tří pětin elfka. Co to....."Tehdy přešel do jazyka trpaslíků, měl pocit, že se mu někdo snaží proniknut do mysli i když se to vlastně už stalo. Kate toho okamžitě nechala, velmi se jí klepaly ruce a tak si je raději položila na kolena. Už věděla jistě, že Dunha není zlý. Teď se jen bála, že on přijde na její špehování jeho myšlenek a přestane jí důvěřovat. To by vážně už příště neměla dělat. Ale teď má 100% jistotu, že mu může důvěřovat, i když každé srdce má ještě svoji skrytou stránku.
Moment. Proč jde Dunha za elfy? Mám se ho na to nějak nenápadně zeptat?
,,Kate, myslím si, že nejsi jen člověk."
,,Proč jako?" opáčila mu Kate.
,,Tvoje uši, oči, tvář, postava.. Jsi jiná. Poznám to."
,,Kam se vlastně chystáte Dunho?" zeptala se a snažila se ho tím odvést od daného tématu, které jí bylo značně nepříjemné.
,,Myslíš si, že je to důležité? Dobře, řeknu ti to Katie. Chci....."
,,Tady je to Dunho. Nechte si chutnat. Slečna již dojedla? Mohu to odnést?" vmísila se do rozhovoru Julia a před trpaslíka postavila džbánek piva, míchaná vejce se slaninou, maso s přílohou a navíc ještě přinesla hrnek vynikajícího jablečného moštu jako pozornost podniku. Asi tu trpaslík nebyl tak běžný.
Kate mlčky přikývla Julii a vstala. Koukla na Dunhu a promluvila: ,,Velmi ráda jsem vás poznala ó velký Dunho. Zajisté se opět uvidíme. Zatím na shledanou." mile se umála.
Dunha vyskočil ještě než stačila odejít, chytil její ručku do svých velkých dlaní a políbil ji na hřbet ruky. Kate trochu polechtaly jeho fousy a začervenala se. Pak její ruku pustil, byl alespoň o hlavu a půl menší něž Kate.
,,Zajisté se uvidíme. Přeji vám dobrou noc Katie. A pamatujte na to, co jsem vám řekl." pravil svým hlubokým hlasem a posadil se zpět na své místo u stolu. Pustil se do jídla a ona neměla v úmyslu ho rušit. Stále se usmívala nad jí tak příjemným gestem, kterým bylo právě to políbení ruky. Připadala si o dost elegantnější, než ve skutečnosti právě byla.
Proplétala se mezi stoly, uhýbala lidem až k pultu, kde byl opřený George. Naklonil se k ní přes dřevěnou desku a zazubil se.
,,Máte přání slečno?"
,,Máte pokoj? Myslím volný. Ráda bych tu přečkala noc, protože je to tu velmi pěkné. " řekla poněkud nervózně a hrála si s pramínkem svých vlnitých vlasů, který jí spadl do tváře.
,,Samozřejmě. Je tu jeden pro vás jako dělaný. S vanou a dokonce i menším balkónkem. Vyhovovalo by vám to?" zeptal se George a pozoroval ji svýma milýma tmavýma očima.
,, Ano! To by bylo skvělé." Kate pustila pramínek vlasů, se kterým si hrála a pak pokračovala. ,,Kolik mě to bude stát?" zeptala se a vytáhla mešeček s penězi, které jí zbyly, nebylo to moc, ale stačilo to.
,,Za jídlo a pokoj to dělá rovné tři zlaté." zazubil se.
Kate se zeširoka usmála, čekala mnohem větší částku, než pouhé tři zlaté.
,,A k tomu budete mít ,slečno, zdarma i snídani." přidala se do rozhovoru Julia.
,,Skvělé!" zvolala Kate a na pult položila tři zlaťáky. Pak podepsala jakýsi papír potvrzující platbu a utíkala si pro tašku do stáje k Nodymu. Když se za chvíli vrátila zpět, Dunha ještě stále jedl a hostinský se už už natahoval po její tašce, protože ji chtěl odnést Kate po schodech nahoru do pokoje. Jak postřehla, ve druhé ruce již měl klíč s přívěskem, samozřejmě ve tvaru vrány, na kterém bylo vypáleno číslo 14- číslo jejího pokoje. Podala Georgovi svoji zelenou tašku plnou věcí a mlčky šla za ním. Vystoupali po dřevěných vrzajících schodech do prvního poschodí. Kate se snažila našlapovat opatrně, aby schody příliš nevzaly a nerušily tak ostatní ubytované. Teď se před nimi táhla dlouhá úzká žlutě natřená chodba s několika tmavými dveřmi na každé její straně. Její pokoj byl až téměř na konci této málo osvětlené chodby, jejíž podlaha byla pokryta červeným kobercem, do nějž byla zašlapána špína hluboko do vláken. Hostinský George před ní kráčel klidným jistým krokem a její taška se mu pohupovala u pravé nohy v rytmu jeho kroků. I přesto že byla těžká, nesl ji, jako by nevážila téměř nic. Byl zvyklý i na těžší břemena. Zastavil se u dveří číslo čtrnáct, zasunul klíč do zámku, otočil sním a otevřel dveře dokořán. Zeširoka se na Kate usmál, položil její tašku na postel a řekl jen:
,,Přeji vám příjemný pobyt u nás. Kdyby jste cokoli potřebovala najdete mě dole." poté vtiskl Kate do dlaně klíčky od pokoje a naprosto stejným klidným krokem odkráčel chodbou pryč. Pak už jen slyšela dupání jeho nohou po vrzajících schodech dolů.
Rozhlédla se po pokoji. Vlastně to byl jeden velký a jeden malinký pokoj. A jen pro ni! Usmála se. V malém pokoji byly na zemi položené dlaždice. Stěny byli pokryty bílou malbou. V pravém roku malé koupelny byla mísa a v ní velký džbán na vodu, ručníky úhledně poskládané do komínku a něco jako mýdlo. Vpravo byla velká kovová vana.
Kate ani na malý okamžik neváhala a nechala si nanosit horkou vodu do vany.
Velká místnost byla obývák a ložnice dohromady. Na bílých zdech vysely všemožné obrazy a vstup na balkónek zakrýval bílý závěs. Vpravo u zdi byla velká postel s načechranými bíle povlečenými polštáři a peřinou. Před ní byl volný prostor. Nalevo byl stolek se svíčkami a několika knihami pro volný večer, skříně na šaty a drobnosti, několik židlí a menší pohovka. Byl to krásný, velmi útulný pokoj s příjemným vybavením.
,,Slečno. Vaše koupel je nyní připravena." zvolala jedna z pomocnic a společně s ostatními s úsměvem opustila pokoj. Kate jim ještě stihla poděkovat a popřát štěstí. Pak zavřela hlavní dveře do pokoje, zamknula se a vyskládala do skříně z tašky potřebné věci. Svlékla se a přeběhla do koupelničky. Pomalu vklouzla do vany s příjemně teplou vodou a za chvíli si užívala koupel plnými doušky. Umyla si celé špinavé upocené tělo, vlasy a opláchla si obličej. Opatrně vylezla z vany, rychle se zabalila do hebkých ručníků, bosky přeběhla pokojík až k posteli, oblékla si čisté spodní prádlo a vytahané tričko jejího mrtvého společníka(čisté) a se smíchem skočila do vrstvy polštářů. Chvíli jen ležela a koukala do stropu vychutnávajíc si luxus a pohodlí. Pak se zachumlala hluboko do přikrývek a polštářů, elfí slzu schovala pod tričko, které měla na sobě a za několik málo okamžiků už spala.
Pomalu přešla úzkou chodbu a nápadně dopadala na jednu nohu, což bylo způsobeno těžkou taškou v pravé ruce. Ať se snažila sebevíc, schody se jí nepodařilo bez vrzání. Vstoupila do největší místnosti hostince. Rozhlédla se po stolech a usmívala se.
,,Dobré ráno slečno Kate." ozval se hostinský George ze svého obvyklého místa u pultu.
,,Snídaně je připravena na stole. Tašku vám zatím klidně pohlídám tady u pultu jestli budete chtít? Nemusíte se o ni bát. Budu ji střežit jako oko v hlavě. Jak jste se vlastně vyspala? Nevzbudili jsme vás, doufám?" zaculil se George.
,,Dobré ráno Georgi." usmála se zeširoka Kate na buclatého hostinského.
,,Máte to tu perfektní! Tak dobře jsem se ještě nikdy nevyspala. A jak jste se vyspal vy?"
,,Vyspal se až moc dobře. Divím se, že se z toho jeho chrápání nevysypaly okna!" vmísila se do rozhovoru Julia a laškovně se na muže podívala.
,,Dobré ráno Julio." rozesmála se Kate.
,,No jo, ty aby jsi zase nebyla proti mě. No tak mám tvrdý spaní no." zlobil se jen na oko George. ,, Navíc nechrápu."
,,Ty možná spíš tvrdě, ale kvůli tomu tvému hroznému hlasitému chrápání se nevyspí nikdo jinej Georgi! " oplácela mu to Julia a usmívala se při tom.
Kate se uchechtla, mlčky hodila svoji tašku k pultu, nechala je dohadovat se dál a šla si sednout k volnému stolu. Takhle po ránu byl hostinec stejně téměř prázdný.
Na stole byl nakrájený chleba a ošatka s rohlíky, marmeláda, sýry, uzeniny i obyčejné jablko. K pití jste si mohli nalít ovocný čaj z konvice.
Kate byla nadšená, mohla si dát na co měla chuť a kolik toho jen chtěla. George a Julia se mezitím přestali hádat a teď už se jen usmívali. Kate se natáhla po kající chleba a začala si na něj natírat meruňkovou marmeládu.
,,Je tu volno?" zeptal se někdo a Kate ho okamžitě podle hlasu poznala. Měla najednou obrovskou radost, že bude mít společníka.
,,Samozřejmě že ano! Jak jste se vyspal? Netušila jsem, že také zůstanete přes noc tady."
,,Díky. Dobře. Je to tu velmi pěkné. Mhm meruňková, mají tu vynikající marmeládu. Opravdu dobrá volba Katie."
,,Už jste snídal?" zeptala se a s chutí se zakousla do čerstvého voňavého chleba potřeného chutnou marmeládou, která se rozlila na jazyku jako pohlazení.
,,Ano, vstával jsem brzy. Měl jsem také džem, ale dal jsem si také uzenou šunku."
,,Aha. Tak kam se tedy vlastně chystáš Dunho?"pousmála se a znovu se zakousla do vynikající snídaně.
,,Za elfy. Už včera jsme ti to chtěl říct, ale nějak sem to nestihl Ani sem ti nestihl říct že jsem tu přespal. Ale to je teď jedno. Musím za jejich královnou Inwë." řekl trpaslík.
,,Proč?" zeptala se zvědavě s plnou pusou.
,,O tom nebudu mluvit. Mělo by ti stačit, že jsem posel krále Lerrnských trpaslíků. Víc vědět opravdu nemusíš. A rozhodně ne teď."
Kate chvíli počkala, dokud nedožvýkala sousto a nepolkla ho. Pak se zaculila a napila se.
,,Super. Chystám se tam totiž taky."
,,A mohu tě doprovázet? Nerad cestuji sám. Proč dítě jako ty hledá elfí královnu? Kolik je ti? Čtrnáct? Patnáct?" zeptal se Dunha a své husté zrzavé obočí stáhl do zamračení.
,,Už je mi 15! Myslím, že se nehodí odpovídat na tvoje otázky týkající se mé cesty ke královně elfů. Promiň. Budu vážně moc ráda, jestli pojedeš se mnou. Už docela dlouho cestuji sama a mám pocit, že už mi to lezlo na mozek."
,,Proč sama? A co tví rodiče?" zeptal se trpaslík a dál se na ni mračil.
,,Nechci o tom mluvit." odvětila sklesle Kate a zadívala se na špičky svých zablácených bot. Nervozně si pohrávala s jediným náramkem na levé ruce a rty skliskla do úzké čárky.
,,Kate promiň, nevěděl jsem-" spustil Dunha se smutným obličejem, ale Kate mu skočila do řeči. Zahleděla se na něj očima plnýma vzteku.
,,Nevěděl jsi. Nikdo nikdy nic neví! Už mi to leze na nervy!" rozčíleně. ,,Pojdeme už?" poprosila ho a zatvářila se ublíženě a sklesle.
,,Ano už jsem chtěl taky jít. Omlouvám se ti Kate. Ještě skočíme za Georgem a Juliou se rozloučit. Dobře?"
,,Ano, stejně tam musím, mám tam tašku. Budou mi chybět."
Trpaslík přikývl na znamení souhlasu a spravil si fousy. Oba dva vstali a zasunuli za sebou židle. Pomalu se přišourali k pultu a pousmáli se na George a Juliu.
,,Vy už musíte? Tak šťastnou cestu ať už vede kamkoli, rád jsem vás poznal." řekl George a potřásl Kate i Dunhovi rukou.
,,Já také. Byli jste skvělí hosté! " přidala se Julia a oba dva krátce obejmula.
Kate se uculila. ,, Určitě se znovu uvidíme, budu na vás oba vzpomínat." řekla a všimla si, že Dunha už drží její tašku a stojí u dveří ven. Smutně koukla na hostinského a jeho ženu a proklouzla dveřmi ven. Dunha koupil Kate sedlo, protože si uvědomoval, jaké je to cestovat bez sedla delší cestu. Kate mu za to byla moc vděčná. K tomuto trpaslíkovi cítila zvláštní směs pocitů: důvěru, přátelství, ale i úctu a respekt. Možná byl malé postavy, ale měl velké srdce i duši. Jak zjistila, tak se velmi zajímal o historii známého světa. Znal spoustu historických osob, ať už šlo o elfy, trpaslíky, nebo lidi. Samozřejmě ho nejvíce zaujaly hrdinové z řad trpaslíků a dokázal o jejich hrdiných skutcích vyprávět celé hodiny. Tak jim cesta rychleji ubíhala. Kate většinou jen mlčky naslouchala, nebo se pro upřesnění skutečnosti na něco ohledně tématu krátce zeptala. Byla to dobrá posluchačka a žačka. Měla skvělou pamnět a Dunha za to byl rád a o to líp se mu vyprávělo, protože věděl, že si to Kate zapamatuje. Navíc vyprávěl velmi žáživně, takže to Kate bavilo. Ne vždy záleží na příběhu, ale někdy i na vypravěči. Mluvili také o pánu zla, skřetech- potomcích elfů, dracích, nebo glumech. Blížili se k elfímu lesu. Obloha byla zatažená, ale bylo teplo. Temnota byla všude. Možná, že tady není tolik znát jako jinde, ale pokud se mi nepodaří, dát elfí královně ten amulet, tak už nebude mít temnota soupeře.
Jak byli blíž a blíž k elfímu lesu, jejich dlouhé hovory se krátily a Kate i Dunha se ponořili každý do svých vlastních myšlenek. Dunha přemýšlel, jak říct pokud možno jemně elfí královně o pomoc a Kate ani tolik nepřemýšlela o elfí slze, jako o tom krásném elfovi, co se jí zjevoval ve snech a vidinách. Bála se, že to byl jen sen. Stále zrychlovali tempo, jakoby to všechno už chtěli mít za sebou. Navíc oba dva byli velmi zvědaví, jak že to u těch elfů vlastně vypadá. Dočkali se. Najednou se z mlhy před nimi vynořil les. I ta nejhloupější bytost by poznala, že tohle není jen obyčejný listnatý les. Ta zvláštní magie, to dobro bylo všude. Kate z toho zabrněly konečky prstů a s širokým štasným úsměvem pohlédla na svého milého společníka Dunhu. I přestože měl tvář zarostlou zrzavými fousy, poznala Kate, jak se šťastně usmívá. Bylo mu to vidět i na očích. Kate se skoro chtělo křičet radostí, připadalo jí to jako sen, dokázala to! Sice ještě nestála před královnou, ale už byla tak blízko! Cítila víc, než kdy jindy, že to dokáže. Po cestě ztratila mnoho, ale teď byla šťastná.
Přikázali koním zastavit, seskočili na zem a Kate udělala něco, co by Dunha nečekal. Sundala z Nodyho sedlo, svoji tašku s oblečením, jídlem a potřebnými věcmi, poplácala ho po pleci, krátce ho obejmula okolo krku a poslala pryč. Nechala ho jít svojí cestou, dala mu volnost. Přehodila si tašku přes rameno a pokývala Dunhovi na znamení, že mohou pokračovat do lesa. A tak pomalu šli.
Ale však náhle měla Kate pocit, že ji někdo pozoruje. Podívala se na trpaslíka Dunhu a pak se rozhlížela okolo sebe, snažíc se, všimnut si něčeho podezřelého, ale nic a nikoho neviděla.
,,Mám divný pocit, že tu nejsme zase tak úplně sami. Možná je to hloupost, Kate, ale mám velmi nepříjemný intenzivní pocit, že nás někdo sleduje. Měli bychom přidat do kroku." řekl Dunha svým zvláštním, pro něj tak typickým, hlasem a podrbal se mezi fousy.
,,Není to ani trochu hloupé, taky to cítím." zašeptala a ucukla zděšením, když jí právě něco malého rychle proletělo před obličejem se zašustěním to zaletělo mezi listy stromu, který rostl napravo od Kate. Ona se hned ohlédla za zvukem, ale neviděla nic, než pár rozechvělých zelených listů. Co to jen mohlo být? Na ptáčka to nevypadalo ani trochu, možná to byl nějaký kouzelný lesní tvor.
Najednou se to objevilo znovu, slyšela něco spadnout na zem a tak se rychle ohlédla. Dunha ležel na zemi mezi tlustými kořeny stromů, dýchal, ale měl zavřené oči, naštěstí nebyl nikde zraněný, spíš vypadal, že spí. Kate se hrozně lekla, koukla před sebe a nemohla uvěřit tomu, co vidí. Byla to malinká holčička. Nemyslím tím jako miminko, to ne. Vypadala asi na dvanáct, možná třináct let, ale měřila jen pár centimetrů. Vznášela se Kate před obličejem a mávala malinkými průsvitnými křidélky, které jí rostly ze zad. Malinkatá ouška měla trochu zašpičatělá a culila se Kate přímo do tváře. Vypadala, že září a okolo ní se vznášel droboulinký zlatavý prášek. Než stačila Kate cokoli říct, ta malá holčička mávla rukou a Kate usnula.
Pod sebou cítila pohybovat se jemná stébla voňavé trávy, cítila jak jí vítr chladí tváře a slyšela zpěv ptáků a bublání nějaké vody. Přes zavřená víčka jí do očí pronikaly sluneční paprsky. Uslyšela tiché kroky blížící se travou směrem k ní. Pomalu zahýbala prsty a pak si rychle sáhla na krk. Otevřela své světloučce modré oči, ale oslepily ji sluneční paprsky. Prsty se pod vrstvou oblečení snažila nahmatat elfí slzu, přece ji nemohla ztratit tak blízko cíle své cesty. V tu samou chvíli, kdy se pod oblečením dotkla chladného povrchu amuletu královny elfů, někdo vstoupil do slunečních paprsků a zaclonil je svou tváří. Skláněl se nad ní a nebyl sám, ale právě ten nejblíž její tváře (jediný, jehož rysy se daly rozeznat), byl hrozně zvláštní. Měl jemnější rysy obličeje, než které byly zvykem u lidských mužů, dlouhé rovné hnědé vlasy zastrčené za špičatýma ušima, které mu zdobily úzkou tvář. Jeho světle zelené oči zářily z obličeje jako dva zelené smaragdy a světlé tenké rty měly nadzvednuté koutky- usmíval se na Kate.
,,No konečně!" zvolal ten druhý, kterému nebylo vidět do tváře, ale podle hlasu ho okamžitě a bezpečně poznala. Dunha se tvářil trochu ustaraně a Kate si všimla několika seschlých listů v jeho dlouhých rezavých fousech, které teď už nebyly tak pečlivě učesané jak byla za dobu jejich přátelství zvyklá.
Hned ji chytil za jemnou ručku a pomohl jí na nohy, Kate se na okamžik zadívala na neznámého elfa a pak na zrzavého trpaslíka. Nějak nechápala, co se děje, ale než se stačila na cokoli zeptat, Dunha spustil svoje:...
,,Bál jsem se o tebe! Nějak si se nám nechtěla probudit Kate. Je ti doufám dobře, asi se cítíš trochu malátně, ale vílí prášek brzy přestane účinkovat a nebudeš mít žádné následky, neboj se. Honem, musíme ke královně, příjme nás. Ale je teď dost zaměstnaná a nemá ráda nedochvilnost. Zvládneš chodit? Tohle je Mótimo." Možná chtěl mluvit ještě dál, ale Kate ho raději přerušila, protože ho znala již natolik dobře, že věděla, že by ji čekala asi ještě hodinová přednáška. Na to nebyl čas. Zjevně ji pochopil a přestal mluvit i když s trochu ublíženým pohledem. Zadívala se na Mótima a zaculila se tak mile, jak jen to v tu chvíli její stav dovoloval, hned se mu představila a už se vydali po hliněné cestě směrem k největšímu stromu, který tam vlastně byl. Byla přímo ohromena krásou toho elfího města, protože něco tak nádherného si vlastně ani nepředstavovala. Mótimo je zavedl do největšího stromu. Nemohla ničemu z toho uvěřit, dokázala to. Vedly tam schody, bylo tam mnoho různých místností, chodeb a schodišť. Oni však stoupali stále výš, až do hlavního sálu, pak otevřeli se hlavní vstupní dveře, Dunha i jejich průvodce vstoupili dovnitř, ale Kate zůstala stát jako opařená a zírala na jednoho z nich(elfů). Nekoukala na královnu v překrásné světlounce modré róbě s dlouhým průsvitným závojem, ale na někoho, kdo stál kousek od ní. Byl to on.Uvítání
Kate i Dunha zvedli tváře a zadívali se na královnu Inwë zblízka. Byla ještě krásnější: její dlouhé světlé vlasy odrážely světlo stropního osvětlení, oči měly barvu nebe, uši měla malé, ale i tak mírně do špičky a na sobě překrásnou zelenou róbu s jemným vzorem a na hlavě korunku z velmi zvláštního materiálu. Inwë se vřele pousmála a promluvila klidným příjemným hlasem, jakým mluví matky na své malé děti, které pláčou ze spaní, nebo si narazily kolínko.
,,Vítám Vás cizinci v Sinöře, hlavním městě lesních elfů této země. Jmenuji se Inwë. Co Vás sem přivádí? Budeme mít spoustu času, ale víc vám řeknu až později. Pokud přicházíte s dobrými úmysly, řekněte mi, co Vás sem přivádí." řekla stručně a pousmála se.
Dunha se na Kate podíval a řekl: ,,Královna říká, že jsme ve městě jménem Sinöra. Prý nás tady vítá a ptá se, co nás sem přivádí. Řekl bych, že má naspěch, kvůli tomu amuletu, co už tak dlouho bezvýsledně hledají, ale jistě to nevím." pousmál se skrz fousy.
,,Já vím co říkala, nejsem hluchá." zašeptala směrem k Dunhovi.
,,Já vím, že jsi slyšela, že něco mluvila. Jen ti to překládám do lidské řeči , Kate." zamumlal a kouknul na krásnou elfku sedící u stolu po jeho pravé ruce, ve které jak si stihla všimnout, už neměl svoji oblíbenou sekeru. Asi mu ji vzaly, kvůli bezpečí královny.
,,Ale proč? Já jí rozuměla, co říkala." zašeptala mu a snažila se tvářit nenápadně.
,,Ty umíš elfsky? Nikdy mě nepřestaneš překvapovat děvče." zamumlal pod fousy a zadíval se na ni krátce.
,,Ne to neumím. Jak a od koho bych se to tak asi neučila? To spíš ty i ona umíte lidsky."zamumlala.
,,Ne! Ona umí pouze řeč elfů a starý jazyk. Kdo tě to naučil Kate?" zeptal se skrz zaťaté zuby do úsměvu.
V tu chvíli královna trochu zakašlala a oba dva hned zmlkli a upřeli na ni pohledy.
,,Pardon." zamumlali téměř současně. Většina přítomných elfů, tedy kromě stráže, elfky do které se Dunha zakoukal, Inwë a NĚJ, se bavila mezi sebou a cizinců si nikdo moc nevšímal.
,,Takže? Co máte na srdci?" zeptala se mile, ale poněkud netrpělivě. Kate se snažila pokud možno nenápadně drknout loktem do Dunhy, aby mu naznačila, že by měl začít, ale zřejmě to vůbec nezaregistroval. Inwë se podívalůa na Kate a pronesla:
,,Ty, hezké pololidské dítě, začni." Neodvážila se jí ani na okamžik odporovat a tak pomalu a opatrně vytáhla zpod oblečení Elfí slzu, sundala si ji z krku a podala ji Inwë. V celém sále zavládlo okamžité ticho. Úplně všechny pohledy se upřely na Kate, nikdo se neopovážil ani zašeptat, vlastně se nikdo ani nepohnul a snad ani nedýchal.
,,Tohle je asi Vaše. Dal mi to můj otec James, pamatujete si ho?"zeptala se a hlas jí zněl nějak zvláštně cize.
,,Elfí slza...Zdroj téměř všeho dobra a magie tohoto světa.."vykřikl někdo z přítomných za jejich zády. Pod tolika pohledy se cítila hrozně nervozně. On seděl na svém místě a také ji upřeně pozoroval.
,,Ano, je to opravdu mocná Elfí slza. Myslela jsem si, že je nadobro ztracená." vydechla Inwë šťastně a opatrně si dala amulet okolo krku. Na malou chvíli sál pohltilo světlo a pak už nic. Královna se stále šťastně usmívala a zeptala se Kate na jméno.
,,Kate. Můj otec je James Lewington. Žil tu mnoho let, je to elf." zamumlala tiše a pak uhla pohledem na NĚJ.
,,Ano. James je jeho lidské jméno, které si později sám vybral. Hned jsem si všimla, že máš tak stejně zářivé oči jako on, jsi velmi krásná Kate a silnější, než si sama myslíš. Ani nevím jak ti vyjádřit svůj vděk Kate. Zachránila jsi svým skutkem spoustu neviných životů, ale také vím, že jsi ztratila po cestě někoho tobě velmi blízkého, myslím si, že si potřebuješ odpočinout, protože cítím, jak moc jsi unavená. Tvůj společník tu ještě chvíli zůstane, abych si i s ním mohla promluvit, jak se sluší a patří. Dínendale, zaveď slečnu Kate do jejího pokoje, prosím." řekla a zadívala se na něj, ON se zvedl a šel pomalu za Kate, vzal si její těžkou cestovní tašku a ukázal směrem ven. Byl ještě krásnější, než v jejím snu. Byl dokonalý.
,,Dínendal." zamumlala si pro sebe a šla.
