SLZY ELFŮ, EYES a další moje díla

Stála bosa v trávě, někde v lese. Cítila jak je tráva plná rosy a ta ji studí do nohou a také cítila, jak si lehounký chladivý větřík pohrává s jejími dlouhými vlnitými vlasy. Rozhlédla se a všimla si, že stojí na travnaté cestě a okolo ní jsou samé stromy. Zaslechla nějaký zvuk a otočila se za ním. Po cestě cválal kůň s chlapcem na hřbetě a za ním asi další tři koně s postavami v černých hávech, podívala se pořádně na chlapce, byl zvláštní, jen si v první chvíli neuvědomovala čím. Až když mu vítr shrnul kapuci z hlavy, všimla si že má krátké blond vlasy, překrásně modré oči a zašpičatělé uši. Byl to elf a utíkal před bandou přízraků na svém čistě bílém koni, jakého ještě nikdy neviděla.
Pronásledovatelé se přibližovali stále blíž a blíž, uslyšela šepot, ten samý co slyšeli tehdy v lese, ale byl ještě o dost strašidelnější. Přepadl jí příšerný pocit úzkosti. Přikrčila se, ale dál pozorovala scénu. Nikdo z nich si jí ani nevšiml.
Mladý, krásný elf se najednou sklouzl z koně a položil něco nenápadně na zem, poté se rozeběhl mezi hustý porost a jeho kůň odcválal po cestě dál. Ty černé bytosti, dají-li se tak nazvat i když pro ně by se spíš hodil název "Zatracené duše" se po sobě krátce podívali , zastavili své koně(tehdy si až Kate všimla,že jediné co jim vykukuje zpod černé kápi jsou červené oči) a otočili se. Jeden z nich vydal nelidské zavytí a poté celá skupinka odcválala pryč. Elfův život byl zachráněn.
Kate jen zajímalo co to položil do mechu, vstala a pomalu šla k místu kde by měl předmět být.

V tu chvíli se probudila. Ležela ve velké posteli a hlasitě oddechovala, chvíli jí trvalo než si vlastně uvědomila kde je. Z okna do místnosti proudilo světlo a bylo slyšet kokrhání kohouta.
Posadila se na posteli a všimla si, že John stále ještě spí, probudit jej nechtěla, proto velmi tiše vklouzla do bot položených vedle postele a odešla z ložnice do kuchyně.

Hned jakmile za sebou zavřela dveře ucítila vůni čaje, chleba a vajec. Snídaně již byla položená na stole a čekala jen na ni, za stolem seděl její otec a prohlížel si jí s širokým úsměvem na trochu vrásčité tváři.
,,Ahoj Kate, vyspala jsi se dobře?" zeptal se a napil se teplého čaje.
,,Ano tati."usmála se a sedla si za stůl naproti jemu.
,,A zdálo se ti něco hezkého?" ptal se dál.
,,Zdál se mi zvláštní sen."Pousmála se a dala si pramínek vlasů, který jí stále padal do tváře,  za  zašpičatělé ucho.
,,O čem byl?"zeptal se otec a začal snídat, při čemž ji stále pozoroval. Tedy pozoroval vlastně především její odhalené uši.
,,Už nevím."zalhala Kate a také se pustila do jídla. ,,Ta snídaně je vážně výborná, otče. Moc mi chutná, už dlouho jsem něco tak dobrého nejedla. Většinou jsme snídali jen kousíček chleba se solí, ale vajíčka. Mhm vážně skvělí. Je to tvoje specialita, viď?" chválila ho upřímně.
,,Jsem rád že ti chutná, pamatuju si, že jsem ti ji dělal každé ráno, které jsem byl s vámi a tak nechci rušit tradici."zeširoka se usmál.
Kate se usmála taky a s chutí se znovu zakousla do chleba.
,,Ale, budete muset odejít, zítra, nebo ještě dnes. Sice mě to bude moc bolet, ale jste přednější. Jinak si vás najdou."
,,Ale mamka neví že jsme tady!"Naštvaně odsekla Kate.
,,Ona ne, tady ale nejde o ni. Jste oba dva ve velkém nebezpečí a musíte jít dokud máte čas. Vše vám dneska vysvětlím, dám vám podrobnou mapu, ale to až vstane i tvůj společník, dobře?" Úplně klidně pravil otec a napil se bylinkového čaje.
,,Tomu nerozumím. Proč? Ty nás tu už nechceš? Nebo přeci jen někoho máš? Já tomu nerozumím tati!" zvolala bezradně.
,,Kate..Kate tak tvůbec není, jen bych vás nedokázal ochránit a ty jsi vyvolená k tomu úkolu. Věděl jsem to od první chvíle co jsi....Prostě to vím Kate a to by ti mělo stačit."
,,K jakému? O čem to tu mluvíš?" nechápavě pokývala hlavou Kate a pak se také napila teplého čaje.
,,Všechno se dozvíš, až příjde ten správný čas. Buď trpělivá. A teď se nasnídej, budeš potřebovat spoustu sil, čeká vás velmi dlouhá cesta plná nebezpečí. Ale nechci tě děsit dceruško. Buď klidná."
,,Dobře."pravila smířlivě Kate a posnídala.Stále jí to ale vrtalo v hlavě. Jaký úkol? O čem to mluví? Co jsem?

Johny vstal krátce po jejich rozhovoru a šouravým krokem vstoupil do kuchyně. Pousmál se na Kate a prohrábl si vlasy rozcuchané spánkem. Krátce zývl a znovu si prohrábl vlasy. Na sobě měl vytahané velké černé tričko, které teď bylo ještě navíc pomačkané a modré volné tepláky. Usmíval se.
,,Dobré ráno pane Lewingtone, ahoj Kate." posadil se vedle ní a letmo ji políbil na rty, pak se konečně pustil do jídla, které leželo před ním na stole, měl hrozný hlad.
,,Mhm vážně vynikající. Chutná to skvěle." chválil snídani John s plnou pusou chleba s vajíčkem.
,,Jsem rád že ti to chutná mladý muži, jen jsi dej."usmál se James.

Když se oba převlékli do obyčejného oblečení, zavolal je otec Kate do kuchyně ke knihovně, posadili se do kruhu na podlahu a mlčky čekali co se bude dít dál.
Zatímco Kate přímo hořela zvědavostí, John vůbec nechápal o co jde. Koukal na Kate tázavým pohledem , ale ta raději dál mlčel.
James (otec Kate) vytáhl z knihovnu jednu obrovskou rudou knihu, na níž bylo kdysy zlatým úhledým písmem něco napsáno, ale kniha byla tak ošoupaná, že teď nešlo nic z toho poznat. Otevřel ji hned u desek, vyndal ji z papírového obalu a na zem vypadl velký trochu potrhaný kus složeného papíru. James odložil knihu za sebe na zem a sedl si k "dětem". Papír mlčky rozložil na podlahu u knihovny.
Byla to mapa a na ní byl zakreslen velký temný les, kterým projížděli cestou k otci; Roogan, vesnička ve které žila Kate a ohromné množství dalších věcí, které Kate nikdy neviděla, ani o nich neslyšela.
Na západě ležely věčně tmavé smrduté močály pokryté tak hustou mlhou, že by vám nepomohlo ani sebelepší světlo. Tam žily Amazonky. Amazonky žijí nejraději v divočině, daleko od lidí a ostatních bytostí,jejich společnosti vládnou jen ženy, muže berou jako otroky, kteří pro ně musí pracovat. Staví si velké dřevěné vesnice podepřené kůly v bažinách. Oblékají se poněkud spoře a často se zdobí ukradenými šperky a zbraněmi.
Jih patřil skalám, které obývali velmi silní, odpudivý a děsiví tvorové: Skřeti, přízrakové, zběhlí trpaslíci, obrovští draci chrlící oheň, jejichž kůže byla porostlá velkými ostny a jejich tlama plná nejostřejších zubů, které kdy na světě byly.
Jihozápad obývali Lerrnští trpaslíci, pojmenovaní podle kotliny Lerrn , kde žijí od nepaměti. Staví si pod zemí velká opevněná města a neuvěřitelné dlouhé podzemní chodby. Jejich města jsou zpravidla honosná a plná života. Jsou velmi šikovní kováři, šperkaři i zbrojíři. I když dorůstají menšího vzrůstu( asi okolo 140 až 150 cm) sílu potřebnou k boji, nebo kopání chodeb mají. Jedinou jejich špatnou vlastností je občasná lakomost a hamižnost. Vždy si snaži nahrabat co nejvíce šperků a zlata a jen velmi neradi se jich vzdávají. Uctívají svého boha a velmi dbají na dodržování jejich zákonů etiky. Například se považuje za slušnost nosit dlouhé vousy, pokud jste Lerrnský trpaslík.
Sever patřil Kentaurům- opravdu velmi zvláštním stvořením.
Střed i severo-východ země patřil lidem. Včetně pouště a malého úseku moře.
Na východě byla malá osada Druidů.
Elfové obývali Jihovýchod této země.

Na mapě bylo mnoho dalších údajů- řeky, lesy a další podrobnosti, jako důležité cesty a podobně. Otec vše Kate i Johnovi dopodrobna vysvětlil, co který symbol znamená a podobně. Bylo to stejně hloupé, když jim u toho stále odmítal říct, proč musejí na jihovýchod k elfům.

Seděli nad mapou několik dlouhých hodin. Kate vrtalo stále hlavou, odkud toho její otec tolik ví, ale bylo jí hloupé se ho na to ptát, raději se tvářila, že vše co říká už zajisté věděla i když to byla lež. Měla ztuhlá záda i krční páteř a z toho návalu informací ji bolela hlava. Uměla číst, naučila ji to kdysi jedna její dobrá kamarádka, která chodila do školy a John číst neuměl, ale na mapě toho k přečtení stejně moc nebylo, snad jen jména vesnic, řek, jezer, hor a lesů.. A co z toho?
Konečně byli u konce a mohli začít otevřeně diskutovat o všem, co se dozvěděli. Chvíli mlčeli, dokud se neujmul slova.
John vstal, protáhl si ztuhlá záda a položil první otázku.
,,Jak to, že toho tolik víte pane?" Tak zvaně uhodil hřebíček na hlavičku. Tu otázku měla Kate právě na jazyku.
James se pousmál. ,,Víš, jsou některé věci, které si raději nechávám pro sebe. Mám k tomu svoje důvody chlapče."
,,Ale neodpověděl jste na moji otázku. Sám jste říkal, že se můžeme ptát, na co chceme a tak se tedy ptám."
,,Já vím Johne, ale na ni odpovědět nemohu."
,,Tati, a co vlastně mám udělat?" vložila se mezi ně Kate.
,,Máme."opravil ji John a pousmál se.
,,Musíte k elfům, ten přívěsek který sem ti dal včera večer má nějakou zvláštní moc a patří elfům. Vy tam musíte jet a předat ho jejich královně, její jméno je Inwë . Je to velmi mocná krásná vládkyně a zároveň i velmi moudrá, ale rovnováha mezi světy temna, lidí a elfů byla narušena. Když královně Inwë vrátíte ten magický řetízek, takzvanou elfí slzu, rovnováha se opět nastolí.
,,A co je na něm tak důležitého?" zeptala se a zkoumavě si prohlížela amulet mezi prsty.
,,Co? No to, že právě tento amulet zvaný Elfí slza dodává elfům všechnu sílu potřebnou k tomu všemu co dělají. K tomu aby mohli stavět své domy ve stromech, léčit zvířata a rostliny a hlavně, aby mohli žít. Tento přívěsek je vlastně ta dobrá síla. To dobro které elfové potřebují k životu a dokud se nedostane do správných rukou královny Inwë, svět bude stále temnější, až ani tento amulet nedokáže navrátit rovnováhu sil. Právě proto musíte svůj úkol splnit. Prostě musíte, je to vaše povinnost.
Jestli se vám to nepovede...."otec se na okamžik odmlčel, na chvíli se podíval jinam a pak trochu zastřeným hlasem řekl ,,Temnota ovládne celý náš svět. A pokud nás nezabijí posluhovači temného pána, tak nás zabije hlad, nebo mor a jiné nemoci, které svět jistě postihnou. Lidé a především Elfové přestanou existovat a zbude po nich jen mizející vzpomínka."
Kate a John se na něj koukali s lehce otevřenými ústy a očima těkali na otce a pak jeden na druhého. Neuvědomili si ani trochu, že by to mohlo mít tak strašné následky.
,,Ale to přece není možné. A proč právě já? Mohl to udělat kdokoli jiný! " tázala se Kate.
Otec se podíval z okna, sklonil hlavu a delší vlasy mu spadaly do tváře a odhalili jeho uši. Kate nemohla věřit vlastním očím, její táta byl elf. Měl špičaté uši a tak křišťálově modré oči, jako žádný člověk mít nikdy nemohl(ty měla po něm). Spadla jí čelist.
,,Ty...Ježiši tati, ty jsi elf?" instinktivně si sáhla na svoje ucho. Vždycky měla špičku boltce trochu delší a špičatější, a proto jej schovávala pod svými dlouhými vlnitými vlasy. V životě ji ale nenapadlo, že by mohla být něco jako...elf.
To snad ani není možné. Vždyť jsem s ním bydlela tolik let a nevšimla sem si, že by měl špičaté uši a takovou..jinou pokožku. Musela jsem být úplně slepá.
James jen lehce zvedl hlavu a podíval se jí do očí, usmál se a přikývl. Zjevně byl na to hrdý. A proč by taky neměl.
,,No tak. Kate, co jančíš? Taky jsi elfka. Tedy vlastně poloelfka, ale z větší části v tobě koluje elfí krev. Možná jsi si nikdy nevšimla, protože jsme se snažili s tvojí matkou, aby jsi vyrůstala normálně mezi lidmi, ale teď už jsi dost stará na to, aby jsi to pochopila. Nikdy jsi nedokázala nic zvláštního, když si se soustředila? Neměla jsi zvláštní nepopsatelný pocit volnosti, svobody, když jsi byla sama někde mezi stromy? Opravdu ne? Být elfem není přece nic špatného, vůbec nic!".
John seděl jako opařený a jen těkal očima z Kate na jejího otce. Nezmohl se na jediné slovo.
,,Ale. Ale to není možný. A mamka? A co Tamara?" ptala se Kate horlivě. Otec si podepřel bradu a usmívala se.
,,Ne, víš Kate, ty jsi z větší poloviny elf a z menší člověk. Tamara je člověk i když má krásu podobnou té elfí, ale není jako ty. To jsi musela poznat, že jsi jiná. S tvojí maminkou jsem se poznal na jedné slavnosti, tenkrát se elfové a lidé nesnášeli ještě víc než teď, ale já a tvá matka jsme se do sebe zamilovali na první pohled. Ne počkat, vlastně to nebyla slavnost. Ano, už si vzpomínám. Ona zabloudila v elfím lese a lesní víly ji omylem trochu očarovaly. No a nějakou dobu zůstala v naší vesnici. Byla krásná, ani si to nedovedeš představit." zasnil se otec a tak zvláštně se usmíval. Po chvíli pokračoval ve vyprávění.
,, Elfové mě vyloučili ze svých řad, protože jsem se do ní zamiloval a to jsem nesměl. Jsem vyhnanec, proto nemůžu donést královně Inwë tu elfí slzu já. Zabili by mě, ještě než bych se k ní vůbec dostal." James sklonil hlavu a ve tváři se mu rýsoval smutek.

Loučení

Kate se pousmála. ,,Heh, já tomu ale stejně pořád nerozumím."
,,Čemu?" s trpělivostí odvětil otec. Už několik hodin jí vysvětloval způsob žití elfů, jejich víru, moc a magii a prostě celkový způsob života. Bylo to dost složité, ale on to vyprávěl velmi rád. Říkal, jak se elfové dokáží starat o rostliny, zhojit jejich rány a poslouchat tiché šeptání stromů. Také dokázali rozumět řeči zvířat a uzdravovat je, protože vládli velmi silnou zvláštní magií přírody.
,,Nemůžu si pomoct, ale příjde mi, že mi tohle vše vyprávíš, proto, abych tam žila..?"
,,Ano, to bych chtěl. Opravdu bych byl moc rád. Myslím si, že máš na víc, než na život po boku lidí. A proto-" nestihl ani doříct větu, protože mu John skočil do řeči.
,,Co jste sakra zač? Promiňte, ale vy mluvíte o lidech,  jako by byli něco míň než vy! Přitom dokážeme spoustu věcí!" rozčílením se mu klepaly rty a obočí měl stažené až k očím.
,,Tohle vážně není fér pane! Já...Já -" snažil se najít správná slova John.
Tentokrát mu do řeči vstoupil James.
,,Dobře, dobře mladý muži, uklidni se nejprve. Pokud to tak znělo tak se omlouvám." V jeho hlase nebyla sebemenší stopa neklidu, nebo zloby. Usmíval se a v očích se mu značila naprostá vyrovnanost.
,,Opravdu sem se tě nechtěl dotknout. Tedy ani tebe, ani nikoho jiného, samozřejmě. Jen by jsi měl pochopit, že Kate není jen obyčejné děvče a já chci její schopnosti rozvíjet."
,,Cože? Jaké? O čem to zase mluvíš tati?"
,,Jde o to...Máš jisté vrozené schopnosti, dokážeš zvláštní věci a vždycky jsi je uměla. Už jako malá holčička jsi si hrála s kostkami tím způsobem, že se vznášely nad zemí. Někdy stačilo jen, abych na něco pomyslel a ty jako by jsi moje myšlenky zachytila a udělala jsi to, na co jsem myslel. Je to zvláštní. Navíc to tvoje spojení se sestrou není jen tak obyčejné. Dokážete se domluvit myšlenkami, teda alespoň si to myslím."
,,Ale to neznamená že lidé, jsou nějací omezenci!"řekl John naštvaně.
Kate zprvu vrhla na Johnyho překvapivý pohled a pak jen přikývla. ,,Tati on má pravdu, navíc jinde než tady žít neumím a ani nechci. To prostě nejde. Zapomeň na to tati. Nejde to."
,,Ale...Ale Kate bude to pro tebe nejlepší. Lidé jsou zlí, mají v sobě zlobu! Copak jsi už zapomněla co ti udělala matka? Na to, jak tě bila? A jiní lidé jsou stejní jako ona. Elfové nedokáží myslet zle, jsme nejmírumilovnější stvoření tohoto světa. Nedokážeme ani pocítit zlobu. Nechci, aby jsi dál trpěla."
,,Tohle není pravda! Všichni lidé nejsou jak říkáte! Už toho mám dost, já tu nebudu. Tohle už nebudu dál snášet. Velmi vám děkuji za jídlo a za nocleh, ale příště raději přečkám noc venku o hladu. Těšilo mě pane Lewingtone." řekl dotčený John a prudce vstal.
Ze židle v kuchyni zvedl svoji tašku a krátce se podíval na Kate. Cítil se nesmírně uražený slovy, která ten muž říkal, protože on sám byl přece příkladem opaku, nikdy se zle nechoval a na tom si zakládal. Nenáviděl opilce a podobné vyvrhely společnosti a nikdy v životě by nikomu neublížil, možná jen v sebeobraně nějakému lumpovi.
Kate se podívala na otce, pak na Johnyho a z koberce sebrala už složenou mapu do obdélníku. Zadívala se na otce pohledem, ze kterého se dalo mnoho vyčíst: zklamání, smutek, strach, láska...
,,Stejně jsi říkal, že čím dřív odjedeme tím líp. Proto odcházíme. Budeš mi chybět tati. " při těch slovech ho dlouze obejmula. Nechtěla ho znovu ztratit, ale pevně věřila tomu, že se znovu potkají.
,,Hodně štěstí dceruško. Elen síla lúmenn' omentielvo. To znamená :Hvězda svítí na hodinu našeho dalšího setkání." usmál se otec a pustil ji ze sevření. ,,Dejte na sebe pozor."
John jen lehce přikývl a sehnul se i pro tašku Kate. Společně šli pro koně, vyvedli je na cestu před domkem, uvázali jim tašky na záď, ještě dostali od otce množství jídla a pak konečně naskočili na koňský hřbet.

Znovu započala jejich cesta, tentokrát je jejich úkol mnohem složitější, čeká je spousta nebezpečí o kterých nemají ani tušení a mnoho bolesti. Vlastně ani nemají pořádné tušení kam jedou a hlavně jak dlouho cesta do pásu Modrých lesů může trvat. Měli smíšené pocity : smutek, strach , obavy , nejistotu , radost , vzrušení...Chtělo se jim smát a zároveň plakat. Ten pocit zná asi každý, kterého čeká nějaké důležité životní rozhodnutí.

Ještě dlouho poté, co opustili Roogan se Kate otáčela na hřbetě koně a očima se snažila mezi domy nalézt ten otcův. Až teď si uvědomila, že má stále jeho plášť. Na hrudníku nahmatala amulet a najednou se cítila o poznání klidněji a připadalo jí nad slunce jasné, že otce již brzy spatří . Zároveň byla ráda, že ho dokázala najít, i když s ním moc dlouho tedy nepobyla.
Klusali po hliněné cestě hodiny, byli sice na jízdu na koňském hřbetě zvyklí, ale velmi litovali, že si nevzali sedla. Měli celé ztuhlé tělo, když už se začalo konečně stmívat. Rozhodli se najít nějaké vhodné místo k přečkání této noci. Nejbližší vesnice byla ještě asi hodinu a půl cesty a to za tmy nechtěli riskovat. Za dobu co odjeli z Rooganu spolu pořádně ani nepromluvili. Oba byli zahloubaní do sebe a sotva vnímali ubíhající krajinu.
Kate se zahleděla na oblohu a chvíli po ní pátrala očima, jako by viděla něco víc než tam bylo. Usmála se a poté se zastavili. Zřejmě našla vhodné místo na přespání, proto sesedla z unaveného koně a sundala mu z hřbetu tašku. Ochladilo se.
Johnovi chvíli trvalo, než-li pochopil co se děje, také seskočil z koně, pohladil ho po hřbetě a krku, sundal mu ze zádi svoji velkou tašku a hodil pod strom. Pak poklekl do trávy a snažil se rozdělat oheň. Kate mezitím donesla další kupu dřeva, které ale bylo vlhké a jedno dřívko mu podklouzlo a docela ošklivě mu poranilo dlaň. Hlasitě zaklel a sesunul se do trávy koukajíc na krev vytékající z rány. Kate se polekala a poklekla k němu do zelené trávy.
,,Ukaž mi tu ruku." poručila mu a z tašky vytahovala šátek.
,,Nic to není, jen škrábanec." oponoval jí.
,,To vidím! Dej tu ruku blíž, ukaž to." nakázala mu a podívala se na ránu. ,,Au to musí bolet. Podívám se ti na to." zamumlala.
,,Sem chlap, musím něco vydržet ne?"
,,Jo to jsi, ale já holka, takže se o tebe musím postarat." mrkla.
Ránu velmi opatrně vyčistila a zavázala šátkem. Nebyla moc velká , ale dostatečně hluboká, aby mohla velmi nepříjemně krvácet.
Roztáhla na zem otcův plášť a rozdělala vedle oheň, aby byli chráněni před možnými predátory. Přikryli se a přitulili se k sobě. Oběma trvalo dlouhou chvíli než je konečně hřejivé plamínky ukolébaly ke spánku.

Začátek cesty 

Celou noc se jí zdál ten samý sen co minule. Znovu se ocitla v tom jehličnatém lese, bosé nohy ve studené trávě, krásného světlovlasého elfa a přízraky co ho pronásledují před sebou, ale tentokrát doběhla až k místu kam položil modrooký elf ten pro ni tajemný předmět a hmátla pro něj. Chviličku prsty přejížděla po předmětu v mechu, než sebrala odvahu vyndat ho a podívat se na něj pořádně. Na okamžik zvedla hlavu, aby se ujistila, zda ji někdo nesleduje. Obraz se rozplýval a ona se probudila. Byla na sebe naštvaná, protože znovu nevěděla co to bylo. Kdyby jen v tom snu nečekala a prostě se podívala co to tam našla, pak by jí bylo vše jasné, ale teď byla zase tam kde předtím. Jen s rozdílem, že si na ten předmět alespoň sáhla. Ale byl to jen sen, bylo by hloupé tomu přikládat nějaký větší důraz, tedy alespoň podle mínění naší hrdinky Kate. Promnula si oči slepené spánkem a zjistila že už začíná pomalu svítat. Okolo štěbetali ptáci, cvrkali cvrčci a všichni se probouzeli svěží do nového dne plného dobrodružství a lásky. Slunce bylo zahaleno v mlhavém závoji a jen trochu vykukovalo jeho narůžovělé čelo. Schovávalo se za vysokým kopcem na obzoru, postupně stoupalo víš a víš na oblohu. Bylo to krásné ráno. Všude voněla čerstvá tráva, bylo příjemně chladno a občas slabounce zafoukal větřík a pocuchal Kate vlasy rozcuchané převalováním při spánku. John stále ještě spal, zachumlaný v dece až po krk a Kate poslouchala jeho klidné oddechování. Opatrně si rozepnula řetízek s elfím amuletem a položila ho před sebe na rozložený zelený plášť. Chtěla ho pořádně a především v klidu prozkoumat. Vypadal jako ze stříbra, nebo možná bílého zlata, ale nebyl. Na to byl příliš lehký a navíc Kate pochybovala, že by elfové použili zlato, nebo stříbro na zhotovení nečeho tak krásného a zároveň důležitého. Uprostřed byla jakoby slza z něčeho modrého, prostě to byl střed ve tvaru slzy s modrou barvou a lehce prosvítal. Okolo něj se různě točily stříbrné pásky a ten nejdelší končil ve smyčce, kterou byl provlíknut tenký jemný řetízek. Kate po něm přejížděla prsty pravé ruky a fascinovaně se usmívala. Najednou se něco změnilo, trvalo jí chvíli než přišla na to, co se vlastně okolo ní stalo. Ptáci už tak krásně nezpívali, cvrčci přestali cvrkat a rozhostilo se napjaté tíživé ticho, ani vítr už nezafoukal. Kate se rozhlédla okolo sebe a sevřel se jí žaludek. Podívala se na elfí symbol a nemohla uvěřit tomu co vidí: slza uprostřed amuletu jasně modře zářila a v pruhu proudícího světla se začaly postupně přemítat nějaké obrazy. Viděla spoustu stromů, jak začínají doslova uvadat, jsou holé bez listů, šednou. Dále viděla nějakou vesnici, mrtvé lidi, kočky, psy ; ti všichni leželi na cestě vedoucí středem vesnice a celkově bylo vše šedé a smutné. Viděla obrovský černý palác, ve zdech mezi chladnými tmavými kameny byli lebky lidí, draků...Nad ním byla černá obloha a blýskalo se. Pak se obraz změnil naposledy a Kate spatřila postavu, která sedí před krbem, kouká do ohně a trošku se usmívá. Poznala toho blonďatého modrookého elfa ze svých snů. Obraz se rozplynul a jako by se vrátil zpět do slzy. Kate si chvíli připadala jako omráčená a nevěděla co si má představit, co by to mohlo znamenat?! Ty mrtvoly, lebky a na konec ten elf. Z přemýšlení jí vytrhl pocit, že ji někdo porozuje. Otočila se a instinktivně sáhla po přívěsku a řetízku, schovala ho do dlaně. John ležel s rukama pod hlavou a usmíval se na ni. Slunce mu svítilo do očí a tak je musel přivřít, i tak Kate poznala, že kouká na ni. Také se usmála a uklidnila se. Chvíli na sebe beze slova koukali, usmívali se, ale Kate náhle připadalo, že se na ni dívá jinak než dřív. Bojí se jí snad? Nebo se mu hnusí, protože je poloelfka? Nebo se jí to jen zdá? On takový přece není, nemohl by ji odsuzovat za to, že je jiná. Za to, že není člověk, možná se jen trošku zlobil za slova jejího otce.

Trochu nejistě se usmála a koukala mu do očí. Snažila se zachytit nějaké jeho myšlenky, ale byla příliš rozrušená, takže se jí to nedařilo. Vstala a z trochu špinavé tašky vytáhla kousek chleba a sýru, podala je Johnovi, který ji pohladil po ruce. Pousmála se, ale pořád se cítila trochu nejistě, možná to bylo i tím, že měla pocit, že v noci nebyli sami a někdo tiše obcházel kolem jejich tábořiště, ale mohla se táké mýlit, nebo to mohlo být jen zvědavé zvíře.

  Hned jakmile se dostatečně nasytili, sbalili si věci do tašky , uhasili oheň a znovu se vydali na cestu. Koně byli odpočatí, svěží a tak cesta ubíhala mnohem rychleji, než minulý večer. Kate v hlavě vířily stovky otázek na které neznala odpovědi a snažila se na nějaké usilovně přijít. John si všiml jejího zamyšleného pohledu a chvíli ji pozoroval, než ji vyrušil. Z profilu byla stejně krásná jako zepředu. Měla trochu zasněný a nepřítomný pohled v jejích překrásně modrých očích, malinko se usmívala a vítr si pohrával s jejími vlnitými vlasy a odkrýval zašpičatělé uši. V sedle seděla rovně a působila hrdým dojmem.
,,Katie?"
Žádná odpověď se mu nedostavila, byla jako by v transu a stále nepřítomně hleděla před sebe. Zkusil to znovu a o poznání hlasitěji. ,,Kate? Katie slyšíš?"
Konečně sebou trochu trhla a otočila hlavu k němu, překrásně se usmálala a trochu se podrbala vzadu na hlavě. To dělala vždy když byla trochu v rozpacích, nebo si nevěděla rady, tentokrát byla pouze v rozpacích. Zamrkala a na okamžik odhalila své čistě bílé zuby. Uculila se a promluvila.
,,Co jsi povídal Johny? Promiň trošku sem vypnula, v noci sem toho moc nenaspala."zalhala a znovu si prsty prohrábla vzadu vlasy.
,,To je v pořádku." John se usmíval nad jejím drobným zlozvykem, připadalo mu to velmi roztomilé. ,,Dnes je krásně viď? Myslím si, že do půl hodiny bychom snad už mohli být tamhle v té vesnici ne?" pravil a ukázal prstem před sebe.
,,No možná i dřív když popoženeme koně, ale víš...Mno...Máme zásob ještě dost, nestmívá se...Nechce se mi tam, byla bych vážně raději, kdybychom ji mohli objet."řekla a mimoděk si sáhla na krk.
,,Já nechápu proč?! Děje se něco Kate? Máš nějaké to tušení, jak o něm mluvil tvůj táta? Myslíš že by se mohlo něco stát? Docela mě děsíš Katie." přiznal se a koukal na ni upřeně.
,,Ne to ne. Ale prostě víš..bojím se že by na mě divně koukali a nebo tak...Nevím jak to říct! Achjo. Dobře, pojedeme tam, ale stejně nevím proč. Připadá mi to uplně zbytečné."
,,Protože je to jednodušší, sluníčko."usmál se John a poslal jí vzdušnou pusu. Kate se musela usmát a divný pocit ji alespoň na chvíli opustil. Dokonce se i trochu začervenala.

Pomalu se blížili k vesnici a John měl pravdu, neuběhlo ani půl hodiny a už byli skoro u brány. Z vesnice k nim doléhal zvuk bubnů, křik, hašteření se žen na tržišti, smích dětí a občas zvuk klapotu koňských kopyt po kamenné cestě vedoucí mezi domy.
U brány postávalo několik žen s čistě bílými čepečky na hlavách a krásnými hedvábnými šaty . Jedna z nich se koukala po Johnovi a pak jen řekla: ,,Vítej v Trepoli, vesnici krásných žen, chlapče." a pak se společně s ostatními ženami u brány hlasitě rozesmála. Kate se zamračila a sesedla z koně. Chytila ho za ohlávku a vedla ho mezi domy, na Johnyho se ani nepodívala a i přesto jí bylo jasné, jak musel zrudnout rozpaky, když ho ta hloupá žena oslovila, nasadila si kapuci a zahalila svoji tvář a především uši před zraky ostatních lidí v tomto takzvaném městě krásných žen.
Domy vesnice byli vchody nasměrovány na východ, zdi byli kamenné, ale překrásně pomalované ornamenty a obrazy především červené a růžové barvy, takže na šedém kameni opravdu krásně vynikali. Střechy domů byli doškové, na tehdejší dobu velmi moderní.
Mezi domy se táhla už zmíněná kamenitá cesta lemovaná vždy malým pláckem trávy s několika volně rostoucími květinami, nebo jen kvetoucími pampeliškami a jiným plevelem, který tam byl více méně proto, že se ho nešlo nijak zbavit.
Cesta vedla do mírného kopce až k rozsáhlému tržišti s malou kašnou uprostřed a zatáčela dál mezi domy. Byla to hlavní cesta tohoto města a podle toho také vypadala. Lemoval ji odpadní kanálek a byla velmi šitoká. Tržiště vlastně nebylo zase tak úplně tržiště, podle Kate se během roku určitě měnilo a mohlo být klidně i občasným místem konání poprav a jiných veřejných záležitostí městečka. Dřevěné stánky byli postaveny do kruhu, takže návštěvník si mohl v klidu prohlížet vystavované zboží, aniž by se poté musel k dalšímu prodejci nějak proplétat mezi stánky nebo podobně. Prodávali muži i ženy bez rozdílu věku nebo rasy, dalo se tam sehnat skoro všechno co jste si usmysleli. Jídlo-hlavně: ovoce, zelenina, pečivo, sýry, maso(především vepřové, ale dala se sehnat i chutná říční ryba, nebo překrásná voňavá uzená klobáska),koření a pak také voda,mnoho odrůd vína, všemožné bylinkové a ovocné čaje a mléko ať už obyčejné kravské, nebo kozí či ovčí. Různé šperky, pestré dřevěnné korále, ozdobné dýky, boty a překrásné dámské šaty se spoustou ozdob z korálků a perel. John na chvíli Kate zmizel i s koněm z dohledu a tak se šla po něm raději podívat.
Opodál tržiště se odehrávalo loutkové divadlo a tak se u něj Kate zastavila a chvíli pozorovala boj statečného prince s mocným strašlivým čarodějem o ruku překrásné princezny. Od té doby,co přijeli do vesnice, se Kate na svého společníka ani nepodívala, teď ji dohnal, stáli bok po boku a koukali na roztomilé loutky na provázcích, kolem nich se mačkal hlouček menších dětí a ti dva vzpomínali i na své dětství. John se letmo dotkl její ruky a ona ho za ni chytla. Stáli mlčky ruku v ruce a napětí mezi nimi náhle vyprchalo jako pára nad hrncem, jako by z nich tíha posledních dní a hodin spadla během okamžiku. Kate ho s úsměvem na tváři hladila palcem po pravé ruce, v druhé držela za uzdu Matrixe. Chvíli stáli a mlčky dál pozorovali divadlo, když ale bylo jasné, že rytíř čaroděje přemůže a dobro zvítězí nad zlem, odešli. John se zastavil opodál a zeširoka se na ni usmál. ,,Kate, zavři prosím oči." usmíval se a čekal, až jeho milovaná udělá to, co si přeje. Pak ji chytil za jemnou ruku a provlékl jí zápěstím dárek, který jí koupil ve vesničce na tržišti. Byl to barevný náramek, který tvořilo množství větších dřevěných korálků v červených odstínech, navléknutých na tenkém provázku. Kate byla štěstím bez sebe a hned mu dala mlaskavou pusu.
 Cesta se stáčela doleva, vedla okolo hospody, odkud k poutníkům doléhaly hlasité mužské hlasy, hlasitý smích a vůně piva.
Z krčmy právě odešel vysoký muž v černém plášti s kapucí a obrovským tmavým kloboukem na hlavě a teď stál u zdi hned vedle dveří a pozoroval ty dvě ještě skoro děti.
Kate si přitáhla kapuci ještě víc do tváře a sklonila hlavu koukajíc na zem. Muž v tmavém se trochu pousmál, bylo to jen spíš nepatrné zvednutí koutků úst, ale za úsměv se to považovat dalo. Pak klimbavou chůzí odešel po hlavní cestě pryč, byl z něj cítit česnek a hlavně víno.
Kate spadl kámen ze srdce, ten chlap na ni působil divně a přitom to bylo způsobeno jen tím hloupým černým kabátem a kloboukem. V duchu si nadávala jak se mohla nechat jen tak vyděsit.

 John si všiml jejího dřívějšího zneklidnění, rozhlédl se okolo sebe, chytil Kate pod bradou a podíval se jí do obličeje. Nepřemohl nutkání políbit její plné červené rty.
Chvilku tam stáli, drželi se za ruce s ústy přitisknutými k sobě a očima zavřenýma. Když už koně začali znuděně nespokojeně frkat a přešlapovali z nohy na nohu, pustili se a rozhodli se pokračovat dál v cestě. Teď se Kate už cítila naprosto klidně, cítila jako by jí motýlci létali v břiše, byla do Johnyho opravdu velmi zamilovaná a zároveň ji mrzelo, že ho dostala do jistého nebezpečí. I když si ho vlastně téměř neuvědomovala.

Cesta už se dál tolik neklikatila, čekala je příjemná rovina a viděli už další bránu-tentokrát vedoucí z městečka ven. Za sebou uslyšeli ty bubny, které slyšeli ještě když byli před městem. Otočili se a spatřili dlouhý průvod s krásnými dlouhonohými tanečnicemi v čele, kapelou a obyvately města ve všemožných pestrých maskách táhnoucí se za nimi. Kate a John přidali do kroku a oba přemýšleli co asi můžou obyvatelé slavit. Raději ještě přidali do kroku, aby stihli včas projít branou z vesnice a neztratit se jeden druhému v tom chumlu. Stihli to jen tak tak a hned za branou se otočili, aby si ještě mohli prohlédnout zástup. Shlédli takový zvláštní tanec těch dívek vepředu a Kate jim jen tiše záviděla ty krásné šaty, třásně a korálky ve vlasech. Obyvatelé měli na sobě nejen masky, ale i kostými. Kate postřehla nějakého rytíře, kočku, krále a další masky. Průvod pokračoval okolo brány vesnice až zmizel Johnovi i Kate z dohledu. Až teď si oba všimli , že se před nimi tyčí další opevnění s budovami. Komplex byl obehnán hradbami a vypadalo to spíš na větší město. Chvíli stáli a koukali na to.
Kate uslyšela jak Johnovi velmi hlasitě zakručelo v břiše a až teď si uvědomila , jaký má vlastně hlad. Pomalu šli směrem k městu.
Bylo divné, že si ho nevšimli ještě před tím, než vešli do městečka. Komplex byl celkem velký. Na dřevěné tabuli pověšené na hradbách byl modrým vlnitým písmem napsán jeho název- Corholrm. Nic zvláštního, pomyslela si Kate a pak se koukla na Johnyho. Zachytil její pohled, koukl na ni a zazubil se.
,,Pojedeme dovnitř do města?"řekla ,,Nebo si to objedeme?"
,,Jak chceš krásko."zazubil se
,,Já nevím..Asi tam bude hodně lidí, pojedeme okolo a cestou se najíme?." 
,,To není vůbec špatný nápad."
,,A myslím..moment." koukla do mapy Kate ,,Jo, je tam potok, nebo možná pomalejší řeka. Mohli bychom se tam skočit vykoupat, zaplavat si." usmívala se široce Kate.
,,Řeka..." Řekl John a to slovo povaloval v ústech jakoby chutnalo jako štavík. ,,Řeka..no jasně.."přikývnul a snažil se tvářit normálně i když mu to vhánělo slzy do očí.
,,Promiň" zamumlala Kate a pohladila Johnyho po rameni.
,,Co? Dobrý, je to v pořádku krásko. Nic se neděje" pokusil se usmát John, ale byl to spíš bolestný úsměv plný smutku.
,,Měla jsem asi raději mlčet."zamumlala Kate a pobídla koně ke klusu.
,,Kate, nic se neděje, jasný?" řekl už normálně John, když k ní s Nodym doklusali.
,,Dobře..Mám tě moc ráda Johny." usmála se na něj Kate a koukla zkoumavě do jeho krásné tváře.
John se usmál štěstím a řekl okamžitě, že ji má taky moc rád. Jeli společně klusem k řece a pořád si povídali. Slunce stoupalo víš a víš na oblohu a když bylo nad nimi, dorazili k takovému plácku porostlému trávou hned u řeky. Kate měla pravdu, protože to byla říčka s klidným proudem vody, krásně čistá a dokonce v ní plavali i menší ryby. Od vodní hladiny se odráželi dopadající sluneční paprsky a vše vypadalo ještě světlejší a veselejší, navíc bylo příjemně teploučko. Museli by stejně už zastavit i kdyby tu to místo nebylo. Měli záda celá rozlámaná a hrozně je bolel zadek od tvrdého koňského hřbetu. Kate tiše klela, že si nekoupili ve městě alespoň to sedlo. Takto to moc dlouho nevydrží.
Na protějším břehu říčky bylo vysoké zelené rákosí a asi 3 kachny, které hlasitě za kejhaly, zamávaly křídly, vznesly se a odletěly neznámo kam. Oba břehy řeky lemovala vysoká tráva a občas nějaký ten bodlák, nebo rozkvetlá pampeliška a v trávě lezl sem tam nějaký brouk a nebo mravenec. Kate i John rychle sesedli z koní a ucítili pocit obrovské úlevy v oblasti zad. Koně sehnuli hlavy a začali žrát všudypřítomnou čerstvou trávu. Kate vytáhla z tašky jídlo a hlavně vodu a společně s Johnem začala obědvat. Cítila jak jí každé sousto klouzá až do žaludku a snažila se co nejdéle vnímat jeho chuť a vůni. Mlčky se na sebe usmívali, protože po většinou měli plnou pusu jídla, ale i tak si Kate všimla že není Johny ve své kůži, každou chvíli bloudil pohledem k vodě a pak měl takový ten zasněný výraz ve tváři. Asi to nebyl nejlepší nápad, ale bylo tam opravdu krásně. Najedli se a chystali se pokračovat v cestě i když jejich těla velmi ostře protestovaly. Vyhoupli se na hřbety koní a pokračovali dál v cestě, když za sebou uviděli zvedající se oblak prachu a několik nezřetelných tmavých postav, které se na koních hnali k nim. Vzájemně si vyměnili vyděšené pohledy a snažili se popohnat koně, ale nestačilo to, protože jejich pronásledovatelé byli o dost rychlejší, jako by snad byli neúnavní. Kate už cítila jejich přítomnost za svými zády, ale bála se otočit a pohlédnout jim do tváří. Johny se na nepřátele otočil a zjistil, že jsou to tři skřeti na velmi zvláštních koních,  jejichž oči temně červeně žhnou a srst se černě leskne. To už byli skřeti vedle nich,  jeden vedle Kate, druhý vedle Johna a třetí se snažil dostat před ně, aby je mohl zbrzdit. Skřet vedle Johna sáhl po meči, který měl upevněn na sedle svého koně a napřáhl se po Johnovi, který stihl jen o vlásek uhnout na stranu. Skřet zkusil svoje štěstí znovu, to mu ale John mečzamotal do otěží, které měl v rukou a meč mu vyškubl, pak jedním silným máchnutím trefil koně do nohou a ten i se svým skřetím jezdcem přistál na vyschlé zemi. Kate se mezitím snažila jezdce po své pravici nějak přetlačit a zabránit mu, aby ji bodl svou krátkou zdobenou dýkou, která odrážela sluneční světlo, jako zrcadlo. Johny jí podal meč, který ukořistil, ale ona ho chytila tak neobratně, že jí málem upadl. Držela ho jen za hlavici a měla pocit, že jí klouže ze spocených rukou, ale naštěstí našla dost síly a obratnosti a uchopila ho pevně. Praštila skřeta hlavicí a jílcem do břicha a tiše se divila tomu, že se přitom nepořezala o ostrou čepel. Posledního skřeta vyřídil John už velmi snadno.

 Temný les

Zrychlili tempo a před nimi se v dáli rozprostíral tmavý les. Bohužel to ještě nebyl ten, který hledali, nebyl to les elfů( Modrý les), ale kdyby se rozhodli jet okolo ztratili by příliš mnoho tolik cenného času a navíc nevěděli, kdo všechno je jim ještě v patách. Na mapě stálo, že za lesem je čekají rozlehlé roviny, několik měst a pak už konečně ten bájný les elfů. Nemohli si dovolit zbytečně ztácet čas, protože všude okolo nich už získávala vládu temnota a jak se pomalu blížili k lesu Kate měla znovu pocit, že něco není v pořádku. Měla pocit, jako by se ji žaludek scvrkl na velikost vlašského ořechu a velmi ji rozbolela hlava. Jak se blížili k lesu a ať dělala cokoli, stále se nemohla toho tíživého pocitu zbavit.
John si ji zvědavě prohlížel a snažil se z ní dostat, co se děje, ale ona mu nechtěla nahánět podle jejího názoru zbytečný strach. Kéž by mu to raději řekla, možná by vše dopadlo jinak.
Les byl temný a vyrůstal na skalách, stromy sahaly velmi vysoko a byly převážně jehličnaté. Na Kate působily zlověstně, jako zuby nějakého obra. Oba dva se trochu báli, ale do toho lesa prostě museli, jinak to vážně nešlo. Kate se začala trochu třást.
Do lesa vedla docela široká polní cesta a postupně mizela v hustém porostu lesa. Na některých místech mezi stromy prokukovalo skalisko. Nad lesem se začaly stahovat mračna, ale pořád ještě svítilo slunce. Byla to zajímavá hra světla a stínu oblohy.
Někde zakřičel do ticha lesa jestřáb, nejspíš vrhající se na svoji kořist. Rozhostilo se nesnesitelné ticho a všechno pohltilo jako neviditelná mlha a Kate i John zatáhli za otěže svých koní, aby si mohli promluvit. Koně zastavili a téměř okamžitě sklonili hlavy, aby se mohli nažrat. Johny seskočil z Nodyho a pak chytil Kate do náruče, když i ona seskakovala z koňského hřbetu. Položil ji opatrně na zem a oba se usmáli, ale když znovu pohlédli na les, úsměv jim z tváře rychlostí blesku zmizel. Kate nasucho polkla a pak koukla na John.
,,Mě se to nezdá." řekla a zamyslela se. Nezdál se mi přece i ten muž ve městě v tom černém oblečení a pak se z něj vyklubal obyčejný opilec-řekl hlas v její hlavě.
Ale nesmíš zapomenout jak tenkrát ještě u vás, v tom lese jak ti prosvištěl šíp kolem hlavy a Johna dokonce škrábl..to jsem taky měla divný pocit. Řekl druhý hlas v hlavě.
To bylo tenkrát, sem prostě jen strašpytel, nic tam není, tedy kromě pár mravenců a možná ptáků. Řekl první hlas v její hlavě.
A taky pár krvelačných bestií jako třeba jsou vlci a to v tom lepším případě.Taky tam jsou možná i skřeti o kterých ti povídal otec že se zdržují většinou ve skalách. O těch co mají špičaté zuby, malé ale silné tělo, drápy....O těch co jejích dávní předkové byli elfové, kteří se přidali na stanu zla. Na stranu temna. O těch se zubatými meči a trávenými šípy. Zašeptal druhý hlas v její hlavě.
Sklapni!!!Zakřičel první hlas a Kate se rozhodla že zůstane v klidu.
,,Co se ti nezdá Kate? Katie? Slyšíš mě vůbec?!" U Kate stál John a trochu s ní třásl.
,,Katie?!" zamával jí prudce rukou před očima a luskl prsty. ,,Jsi v pořádku?" Trošičku sebou cukla a rozpačitě se usmála.
,,Promiň, trošku jsem se zamyslela. Na co jsi se ptal?" poškrábala se vzadu na hlavě.
John se opět zazubil nad jejím gestem a řekl: ,,Ptal jsem sem co se ti na tom nezdá? Byla jsi úplně mimo, je všecko v pořádku? Víš je to jen les a navíc mám teď u sebe nůž a od tvého otce jsem dostal..vydrž mám to v tašce....." přišel k Nodymu John a z tašky na jeho zádi sundal něco zabaleného do zeleného plátna.
Kate si to zvědavě prohlížela a snažila se uhodnout co to asi bude. Nějaká tyčka? Koště?
John odmotal z předmětu látku a zářivě se usmál.
,,Dal mi tohle, je to Dlouhý meč. Umím s tím i trochu zacházet. Není to o moc těžší, než dřevěný s jakým jsme trénovali jako malí s bráchou. Není hezkej? Podívej na tu rukojeť jak je ozdobená." Mluvil John nadšeně a s úsměvem.
,,Jo, můj táta ti dal meč? Tak jo, už se bát nebudu, když vím že máš ten meč. A proč jsi ho nevyndal, když nás ohrožovali ti skřeti?"
,,Je to Dlouhý meč. Nebyl čas."opravil ji John a zastrčil meč i v obalu(pochvě) za pas.
,,Jsi jako nějaký rytíř."smála se Kate.
,,A umím tak i líbat?"zeptal se Johny a trošku zčervenal.
,,To ještě nemůžu říct."usmála se Kate.
John ji několikrát dlouze políbil na rty a pak si je olízl a rozesmál se.
,, Tak co si myslíš princezno moje?"
,,Pojď, raději už pojedeme."smála se Kate a vyskočila na Matrixe.

Klusali po cestě lesem a zatím to vše vypadalo celkem přijatelně. Kate si pro jistotu schovala amulet královny pod tričko, ale jinak se zatím nic zvláštního nedělo. Kate i John mlčeli, nechtěli na sebe zbytečně upozornit, kdyby tu přeci jen něco bylo. Cítili se stísněně a blížili se k vysokým skalám plným jeskyní. Jeli už pěkně dlouho tím děsným lesem. Cesta byla trochu výše položená a klikatila se všemi směry, okolo ní byli vetšinou kapradiny a kmeny a kořeny těch vysokých stromů. Před nimi cesta vedla okolo skal a když se koukli nahoru, oblohu nebylo přes větve stromů ani vidět. Bylo tu takové zvláštní šero. Dostali se až ke skalám a jeli těsně u nich.

Něco uslyšeli. Kousek před nimi se po skále s hlasitým ťukáním skutálelo pár kamenů velkých asi jako pěst, Kate i John v ten samí okamžik pohlédli nahoru na skálu, to co viděli jim vyrazilo dech. Bylo to hodně špatné. Měli minimální šanci....